[1|2|3] | [4|5|6] | [7|8|9] | [10|11|12] | [13|14|15] | [16|17]


10. Kočka s myší
05.10.2004, 12:56

Vlastně se čtyřmi psychicky a fyzicky poněkud omšelými myšáky. Včera k večeru, po počasím způsobeném nespěšném ranním pokusu o výpad na stěnu Shisha Pangmy, Radek vyběhl na svůj oblíbený kopec 600 výškových metrů nad námi. Očividně s úmyslem přinésti dobré zprávy o mracích a počasí kolem dokola, potvrzující náš úmysl dnes ještě za tmy vyrazit na kopec. Už za tmy přinesl zprávy špatné, leč my mu vesele nevěřili a věnovali se Obecné škole a Igoru Hnízdovi. Se spokojeným pohledem na sporadické hvězdy a natahující se mlhu z jezera jsem zalézal do spacáku. Přitáhl jsem naposledy přezky sbaleného batohu a spokojeně zamumlal něco o tom, že je mráz, bude hezky.

V noci mne budí nechutné šustění sněhu na stan, něco je jinak. Bojový pokřik ještě za tmy nás vzájemně tahá z tepla k poradě do společenského stanu. Máme-li dostát svému úmyslu vyrazit stůj co stůj, nesměli bychom otevírat oči. Vlhká vlezlá zima s doznívajícím sněžením. Za rozednění se mraky sem tam protrhnou, stěny olepené novým přívalem. Náš úžasný, velkolepý kuloár středem stěny už se těší na vlaky lavin. Ššš ššš, hú hú. V sedmi tisících prapory vichru. Vcelku není co řešit, chystáme se znovu do spacáků. Jen Martin ještě bojuje jako marxista o bludnou ideu. Evidentně je zastáncem názoru nejdříve zatnout mačky a zbraně do stěny, pak se uvidí. Ale je nás více, dospáváme. Místo práce na kopci nastává zase práce na udržování naděje na smysl nastoupit do stěny.

Mezitím proběhlo zlepšení počasí. Na 1 hodinu 52 minut 16 vteřin. Byla vidět i Shisha Pangma:

Jak sen, sen z kamene, jsem krásná, smrtelníci,
a prs můj, o který se zraní každý z vás...

K večeru mne čeká těch 600 metrů nahoru na kopec lovit dobré výhledy. Zítra za tmy určitě vyrážíme, že. Zase je to jako vždy, jde o správné rozhodnutí. Lezení už je pak jen doplněk.

Už ani ty šachy nejsou, co bývaly včera. Po úporných bojích začal Martin jasně dominovat.

Padá doma listí tolik, co zde sníh? Tady je to jednodušší. Jen bílá. Ne zpěvačka. Pravověrná

- Zdeněk Hrubý

(nahoru)

11. Jak to bylo na vsi.
15.10.2004, 17:25 Jsme v Káthmandú a vyvíjíme především úsilí dostat se domů, aniž bychom museli žádat některý z velkých bankovních domů o aktivaci veškerých disponibilních prostředků. Sokolíci tu i tam ostýchavě utrousí, že nejen suchými tanečky kolem carga, úřadů atd. živ jest člověk. Leč že bychom story měli řádně dopsat, ač je již zřejmé, jak to dopadlo. A Radek SMS a krátké zprávy nezanedbával, aby doma nerostla nervozita. Autoři detektivek také dopisují, ač jim musí být zřejmé, že většina bystrých čtenářů již ví, ohmataný paperback odkládá a odchází do hostince, zapít ten nervák. Rex Stout a Nero Wolfe to maji pochopitelně jinak.


Je 6. října a koná se nový pokus o vstávání za hvězd.. Tentokrát úspěšně. Nikdo nereptá, ani se na přesun pod stěnu příliš nepřecpává. Jakoby bylo tušiti, že tím už půst dnů příštích příliš nevylepšíme a tělo půjde především do rezerv. Popadneme dva dny sbalené batohy a každý dle svého se potloukáme kolem jezera již známou cestou k předsunutému základnímu táboru. Loučím se se skromnou skupinkou šerpských kuchařů, kteří siří, až osiří v BC. Témeř zbytečně říkám pray for us a dobrá snědá tvář se širokým úsměvem dělá výmluvné gesto spánku a slibuje, že takto intenzivně bude snažit celé noci a dny :-)

Pod morénou nás zastihne slunce. Odlehčujeme oblečení a motáme se pestrým terénem dále. Potkáme-li se, zazní jen pár slov, každý už je očividně myšlenkami ve stěně. Po třech hodinách ji máme, krasavici inteligentní, na očích. Laserujeme podmínky. Napadlo hodně sněhu, drží to, je hodně ledu? Na otázky málo odpovědí, z dálky toho moc k poznání není. Bez přímého experimentu to nepůjde.

Dorážíme do předsunutého BC a s napětím odvalujeme kameny depozitu. V pořádku, krkavci, havrani, kavčata, či co za černou havěť nám zrovna vítr přivane, se k našim věcem neprobojovali. Finální balení je kvadratura kruhu. Dost jsme si toho přinesli a dost toho již máme v depozitu. Všechno potřebujeme, ale na lezení ve stěně je to těžké. Zvažujeme každý kousek, nakonec nahazujeme výsledek na záda. Syčíme při tom jako papiňák a uvnitř roztává další pořádná kra optimismu. Ještě vysílačky. Ano? Ne? Ano. Kdyby někdo ztratil kontakt, ať má šanci. Trekové boty končí pod balvanem, ve výškových skeletech se potácíme sutí ledovce. Svět sám pro sebe, rány praskajících trhlin, potoky, neuvěřitelné kreace ledovcových hřibů.

Docházíme pod skalní práh, nastává první lezení podél vodopádu, pod séraky celá stěna nového ledovce. Rachot jako v kulometné palbě. Svižně jsme nad tím, je klid, stojíme na úpatí stěny. Vylézt ještě kousek do tmy? Spodní část jihozápadní stěny není v odpoledním slunci úplně nejbezpečnější. Rozhodujeme se zůstat na místě. 5900m, ješteě hledání místa pro dva útočné stany. Zbabělí sokolíci odmítají můj návrh postavit je přímo na trhlině a připravují mne tak o hodinu posledního slunce. Vrrr, chtěli-li klidný spánek, proč jezdí sem? A oni pořád, že mají děti a tak. A já pořád, že sluníčko je sluníčko.

Vaříme v pohodě, setmělo se, hvězdy, mráz. Zalézáme do spacáku, ze stěny rachot pozdravů ledových a kamenných lavin. Vtípky lítají mezi námi. Už není co řešit, hodinky pípnou 4:30. Hvězdná krása uspává.

- Zdeněk Hrubý

(nahoru)

12. Vražda na kterýkoliv způsob
16.10.2004, 15:38

7. října, 4:30, mráz, první divné pruhy mraků. Pípání hodinek se dá vypnout lehce, ale žádný šikovný důvod nevylézt ze spacáku nevymyslíme. Důkladně vaříme. Bůh ví, kdy zase bude taková příležitost a pohoda. Stěna nad námi je tichá, chrtí dostihy mohou začít. Bez diváků.

7:30 supíme s těmi jiz stokrát, příště tisíckrát prokletými krysami na zádech vzhůru strmým ledovcem. Mačky vržou a zvoní, zbraně v pohotovosti v rukou. Trhliny nemusí být vidět a nikdo se nechce proletět nějakym chřtánem do pekla. Každý sbaleno podle svých zvyků, mohli bychom dostávat příjmení. Radek Útočný, Martin Vánoční Stromeček, Miska Hrotitý, Zdeněk Báglem Zavalený. Tři z nás přilby na hlavách, Miska se oddal čirému fatalismu, aby se s kastrolem nemusel nosit.

Je světlo, slohy mraků za námi hrají světelnou show. Podél skal první veze tisícimetrového pilíře ukrajujeme první metry strmé stěny. Spěcháme. Kamínky, kameny, šutry a balvany různých velikostí zamrzlé v ledu dávají jistotu, že až sluníčko nakoukne do vrat, začnou se dít věci a shora začne padat radost, prostě ruská ruleta. Převislé masy obrovských séraků nad námi také nic moc. Snažíme se najít správný styl lezení ve zvláštních ledových krajkách, které zde stěna vytváří. Hlavně rychle. Je to úžasné. Lezení vyžaduje absolutní koncentraci jen na věc samotnou, pohyb od pohybu. V hlavě ani mstečko pro blbosti ostatního světa.

6100 m. Stojíme za první velkou skalní věží. Nad námi 50 stupňová pláň většinou ze tvrdého zeleného vodního ledu. Zasvítilo na nás slunce, zároveň se za námi na hraničním sedmitisícovem hřebeni Jumal Himal vaří mraky. Hvizd, první pozdravy ze skal nad námi. Tady bych nesvačil, řekl před lety Henry Todd v letopádu Khumbu předtím, než se vedle nás položila třicetimetrová ledová věž. Přední hroty maček několik milimetrů v ledu, lýtka brnkají. Strojová práce zbraní (cepínů) vyčerpává - přemrzlý led se štípe, opakované záseky. Stoupavým traverzem vlevo na druhou, skrytější stranu pilíře. Lehká lana, ostatně jako po většinu výstupu, smotaná na batozích. Jištění by bylo problematické a neúměrně by prodlužovalo lezení a pobyt v ohrožené části stěny. Tady musí každý sám a neudělat chybu. Je to tvrdá hra na hraně a každý v ní použije vše vědomé i nevědomé, co se v něm za celý horolezecký život naskládalo. Tak vypadá nejčistší alpský styl. Občas se podívám sokolíkům do tváří. Napjaté, soustředěné, snaha zvládnout dýchání. Misku zasáhl kamen. Chvíle balancování a boje o narušenou rovnováhu. Uff, pokračujeme.

Na druhé straně pilíře kanonáda ustává. Spádnice je 20 metrů od nás. Zato sklon roste, určitě přes 60 stupňů. Stoupáme stále tvrdým ledem a je určitě příjemnější hledět nahoru, než na několikasetmetrovou skluzavku pod nohami. Abychom si ulevili, občas lezeme po jednom z pasu na ledu přilepeného firnu. Ty pasy vypadají jako píšťaly obřích varhan a jsou to struktury, které drží na místě a pohromadě snad jen hravou vnitřní domluvou krystalku. Nevím, snad slečna Smilla by to vysvětlila, se svým citem pro sníh. Takové varhanovité útvary jsou typické pro rovníkové stěny Cordillera Blance v Peru. Jako bychom lezli Alpamayo či Yerupaja. Jen jsem ve výšce nad jejich vrcholy.

Připadá mi to docela těžké a delší, než jsem očekával. Ani jedno zmírnění, ani jedna malá plošinka, kde bychom si na chvíli vydechli, sundali batoh, napili se. Jen šílený filmař a fotograf Radek se občas přesvědčí sednout si do poutka zbraně zatnuté v ledu a udělat pár snímků. Při vydýchávání přemýšlím, jak vymyslíme sestup.

Soustřeďuji se na výlez na sněhovou hranu nad námi. Konečně. Hranka ale nedrží, sype se. Našlapuji opatrně na obě strany, jako kovboj na koni. Po dalších třiceti metrech nacházím skobu. A s úlevou cvakám karabiny sedacího úvazku a mohu si sednout, odpočinout, vysekat plošinku pro nohy, sundat batoh, pít. 6450 m, počasí se zkazilo, mraky vaří mléčnou mlhu kolem nás. Scházíme se v tomto útočišti tvořeném kouskem titanu natlučeném ve skále. Přidáváme vrstvu oblečení. Jsme o 600 tvrdě odpracovaných metrů výše, v mracích. Fouká.

Začíná se projevovat únava, musíme plánovat dnešní noc. Nad námi toho mnoho vidět není, pátráme v paměti po obrázku stěny, zda je šance na rozumnou plošinku pro stan. Zatím pokračujem stále v ledu 60 stupňů. Vrstva firnu na některých místech přestává pomáhat, je natátý a nestabilní. V úzkém žlábku mezi skalami se sklon zvyšuje.

6700 metrů. Mohli bychom ještě výše, pod trojúhelníkovou stěnu nad námi. Ale je nepravděpodobné, že bychom našli přijatelné místo na stan. Stěna nemá slabiny a nic takového nenabízí. Podezřívavě nahlížíme do trhliny pod posledním, nejvýše položeným sérakem ve stěně. Miskovi se pod převislou, padající, prasklou obludu, v jejímž stropě je zamrzlý balvan velikosti našeho stanu, opravdu nechce. A obluda nemá dno, jen nějak zakrytou trhlinu. Po chvíli přátelského rozhovoru však i Miska s povzdechem usuzuje, že lepší to již nebude a sází na svůj zdravý fatalismus. Lopatou pracujeme na vypolstrování základny pro dva útočné stany v trhlině.

Intenzivně vaříme tekutiny. Nikoliv chutě, leč výška, dehydratace, vyčerpání, závod s výškovou nemocí a příštími omrzlinami diktují nutnost přísunu co největšího množství tekutin, které je ještě daleko pod rozumným minimem. Zkuste, jak dlouho trvá v sedmi tisících vyrobit jeden ešus tekutiny ze sněhu. A my jsem čtyři chlapi. Střídáme bujón s teplou stavou a čajem.

Mezitím stojí oba stany. Jsou útočné, jednomístné. Dva chlapi se tam skládaji tak, že jeden zapadne dovnitř, chvíli se tam točí jako liška v díře a snaží se dát vesmíru řád. Poté, co takový boj jasně prohraje, zaleze do spácaku a dělá, že tam není. V tom nastupuje druhý kousek věnující se šlápan prvnímu v obličeji. V lepším případě bez maček. Výsledek je překvapivě pozitivní, oba leží a jsou stále kamarády.

Ležíme ve spacácích, pokračujeme ve vaření. Probíráme zítřek a při pohledu kolem stále stejnou obavu. Začne-li sněžit, je tahle stěna past a vražda. Naštěstí s přicházejícím večerem klesají mraky do údolí, je jasno, hvězdy.

Nejvíce času však zabere hlubokomyslné rozumování mezi mnou a Martinem, zda je lepší spát pod balvanem zamrzlým ve stropě hlavou, či nohami. Martin dáva přednost nohám. Já hlavě, neboť co bych tu dělal s rozdrcenými nožičkami, že. To ať je to raději hned, na hlavičku a bez bolesti. Jak je videt, vždy je volba :-)) Radkovi s Miskou se to komentuje, neleží-li pod tím hrozným šutrem. I když, kdyby padal šikovně...

- Zdeněk Hrubý

(nahoru) (fotogalerie)                pokračování »