[1|2|3] | [4|5|6] | [7|8|9] | [10|11|12] | [13|14|15] | [16|17]


4. Puja
25.09.2004, 06:07

Díky solárním panelům ve společenském stanu občas zní hudba. Pravda, je to roztodivná směs. Občas Elán, občas Antonín Dvořák. Expedice je mimo jiné též maturitou tolerance.

Po mnohem lepší noci se probouzíme do větrného dne, mraky se honí a občas nám odkryjí část vrcholů hřebene Jugal Himal přes údolí, občas Shisha Pangmu nad nám. Zvláště Jugal Himal na dosah ruky poskytuje podívanou, které se nemohu nabažit. Taková záře je jen jedna, odtud až do nedohledna... Ne baroko, čisté gotické katedrály, nebo snad Gaudí zde bral inspiraci...

Po dobudování základního tábora zbývá důležitá věc, kterou naše působení zde začíná. Buddhistická bohoslužba puja, obětování místním bohům, prosba o jejich přízeň. Obřad, v němž se stírá obracení se k horám okolo, k naší vnitřní víře a k víře a bohům místních lidí. Jako křesťanská bohoslužba patří ke gotickému chrámu, tak puja patří k horám. Máme štěstí, náš kuchař je vysvěcený lama, dokonce 9 let jako lama, mnich, působil. Stavíme čhorten, malou pyramidu z kamení, v níž je výklenek pro pálení vonných bylin a obětování potravin. Do ní vetkneme bambusovou tyč, kterou jsme sem pečlivě dopravili. Na vrcholu se třepetá česká vlajka, hned pod ní šátek s devíti bílými slony, kteří nás, doufejme, budou také chránit. A na několik stran dlouhé šňůry modlitebních praporků v barvách základních substancí dle buddhistické víry. Na nich svaté texty, mantry, unášené k okolním vrcholům třepotáním ve větru. Temba monotónně pronáší motlitby, hudba jeho hlasu stoupá a klesá. Sedíme se zkříženýma nohama a necháme se unášet dovnitř, každý svým prožíváním obřadu. Uvědomuji si, že hvízdání větru kolem uší je tím pravým pozadím k naší meditaci. Pak obětujeme hrsti rýže, čočky, bonbonů, pár kapek slivovice, čaje... Temba pomazává žehnaným yačím máslem čhorten a naše lezecké náčiní, cepíny, mačky, lana. Krkavci netrpělivě krouží kolem a zkoušejí se navzájem z nevětší drzosti. Který se odvážným manévrem přiblíží až k nám a uzme některou z obětin. Teď už opravdu můžeme začít lézt. Temba s Phurbou se svými šerpskými kamarády od Francouzů a Španělů nezanedbávají ani následnou oslavu (neboť puja je svátek) a naše slivovice je jim zdrojem veselí celý den.

Odcházíme k Francouzům, kteří zde tráví již jedenáctý den a dávají nám rady k orientaci v okolí. Lezečtí a lyžařští profesionálové, chystají se na výstup, cestou ve stěně vlevo od nás, na vedlejší Centrální vrchol. Jsou to velice příjemní a přívětiví lidé, které bych chtěl v horách i jinde potkávat pořád. Naštěstí tomu tak v horách většinou je.

Lezecký materiál si odnášíme od čhortenu na poslední úpravy a kontrolu. Neboť máme už představu, kam a jak povedou naše aklimatizační výstupy. Zbývá sbalit batohy a zítra vyrazit. Doufejme, že drobné zdravotní, střevní potíže některých nás pominou a počasí dovolí. Zatím velmi silně fouká i zde dole, v BC.

Nevím, zda jménem Shisha Pangma naši bohyni trošku nešidíme. Mohla sice dopadnout jako K2, neboť při původním zaměřování v devatenáctém století dostala označení K23. Jako mnoha dalším, včetně Everestu, jí však, naštěstí, nezůstalo. Avšak ani místní lidé nejsou nebyli jednotní v názvu. Některé názvy znamenají "Hora se špatným počasím" či "Černá panna". Spolu s názvy, které již známe, slušná sbírka. Každý si vybere. Já by to špatné počasí raději vynechal. Ač je Shisha Pangma z nejnižších osmitisícovek, byla poprvé vylezena jako poslední, v roce 1964. Tibet byl uzavřenou oblastí, proto šanci prvovýstupu patřila pouze Číňanům. Uchopili se jí důkladně a vrchol byl zdolán ze severní strany, po současné tzv. normální trase 201 člennou expedicí. Více už nevíme, dokud si nesáhneme na skálu, sníh a led jižní stěny.

Ti, kdo sledují himálajské expedice, se možná diví, že dosud nepadlo ani slovo o povinné součásti hry, o styčném důstojníku. Ten náš, Dawa, opravdu zůstal v Nyalamu. Tam mu bude lépe a pohodlněji. Ne, že bychom se zlobili. Dle mých zkušeností se totiž takový styčný důstojník velmi nudí, strádá nepohodlím a výškovými podmínkami. Takže pak v lepším případě nedělá nic a musíte se o něj jen starat, v horším případě vyvíjí kreativní aktivity, radí, zakazuje a přikazuje. Myslím, že se rádi uvidíme, až opět sestoupíme dolů. Ostatně, Dawa velmi dobře ví, že nikudy jinudy než údolím vedoucím do Nyalamu mu uniknout nemůžeme a jinou neplechou nežli snahou vylézt na vrchol se rovněž zabývat nebudeme. Tak nám po něm zůstala jen slova na rozloučenou při odchodu z Nyalamu: The face is dangerous. Do not be crazy. Do not climb it. Zlatá slova, dobrá rada nad zlato.

Tak to by mohla být taková pěkná tečka za tou dnešní zprávou. Opakuji. Taková pěkná tečka za tou dnešní zprávou. Howgh.

- Zdeněk Hrubý

(nahoru)

5. Cesta na kopec a zase zpět
27.09.2004, 05:42

Sokolíci jsou silní a odolní, takže si večer po puje naservírovali Pulp Fiction na DVD jako přípravu na výstup. To pro mne byl trošku silný zvrat, dal jsem přednost posilujícímu spánku, uléhal jsem s obavami o sokolíky.

Ráno však jsou sokolíci v plné síle - Pořád tě podceňují, Butchi. Je nádherný den, balíme a startujeme k prvním aklimatizačním výstupům. Loučíme se s Tembou a Phurbou a stoupáme travnatými a suťovými svahy nahoru. Krkavci chvíli s námi, pak je to přestává bavit a vracejí se do míst na jídlo nadějnějších. Vyhýbám se trsům a záhonům protěže a soudím, že jí, Plesnivci alpskému to v Himálaji také velmi sluší. Stoupáme. Vzpomínám na rady klasické literatury z dob himálajských bohatýrů, z dob výstupů s nosiči a umělým kyslíkem. Aklimatizace se má činit výstupem o 600 metrů denně, pak se 300 metrů vrátit a přespat. Takovým klasickým tempem bychom se možná do konce expedice dostali do základního tábora. My dnes chceme spát v 6000 metrech.

Na konci morén nastupujeme na suťový hřebínek, který nás dovede ke sněžnému výšvihu. Nasazujeme mačky a stoupáme po sněhovém hřebínku, později čtyřicetistupňovým jižním svahem. Fouká, jinak jsou ideální podmínky. Střídáme se ve vedení a prošlapávání stopy. V 17:00 jsme na vrcholu Bhita Ri, 6050 m vysoko. Euforicky se poplácáváme na našem prvním vršíčku. Proto ži si nemohu vzpomenout na místní název, dáváme vrcholu na počest Martina název MB. Ostatně, jde pravděpodobně o český prvovýstup, pro milovníky národních statistik. Po chvíli fotografování na vrcholu sestupujeme 45 stupňovým hřebenem s převějeme do sedélka na první vhodné místo k přespání. Zde, v 6000 m, kopeme cepíny a lopatami a asi za hodinu stojí dva jednomístné stany ukotvené na cepínech a ledovcových skobách. Při troše skromnosti se v každém stanu dva lidé vyspí. Na Kangchenjunze v téměř 8000 m jsme s Radkem a Martinem v takovém stanu bydleli tři. To jsme si ovšem šlapali po hlavách a o spánku nemohla být ani řeč. Výhoda takového úsporného řešení je váha a objem stanu v batohu. A při našem stylu lezení fakt, že jej lze postavit i v silné vichřici a na místě a v podmínkách, kde by se jiný stan postavit nedal.

Začínáme vařit. Co nejvíce tekutin, které jsou ve výšce a při aklimatizaci nezbytné. Jsme na čarokrásném místě. Při dokonalé viditelnosti obdivujeme změny barev během západu slunce. Z bezprostřední blízkosti hledíme do stěn našich příštích cílů, Ice Tooth, Pungpa Ri, Shisha Pangma. Daleko na východě štíty někde v oblasti Everestu, na jihu Jugal a Langtang Himal, na sever fascinující pohled do hnědé krajiny s jezery, Tibet. Šílený fotograf Radek pobíhá po okolí a hledá nejlepší místo. Až se bojím, že, smyslů zbaven, spadne do trhliny nebo s převějí.

V noci je teplo, hvězdy, v Tibetu a v údolích se natahují husté mraky, které ráno stoupají až k nám. Spánek nic moc. Aklimatizace a spousta čaje na noc dělají své. Tak se v myšlenkách věnujeme každý svému. Ráno balíme s přicházející mlhou a vyrážíme po ostrém hřebeni s převějeme na východ. Posléze neriskujeme nepřehledné převěje a sestupuje krátkou strmou stěnou hřebene na plató ledovce pod Ice Tooth, Ledovým zubem, naším dnešním cílem. Traverz plató vyžaduje ostražitost kvůli skrytým trhlinám. Na nástupu se ledový tank Miska na nic neptá a burácí 50-55 stupňovou západní stěnou k vrcholu. Nám ostatním nezbývá než držet hubu a krok. Jsou ideální podmínky, firnovo ledový svah umožňuje rychlý postup. Ani trhlina odtrhu uprostřed stěny, která zdáli vzbuzovala obavy, nečiní potíže. Ve 13:00 jsme cca 2 metry od vrcholu, 6200 m. Dále to nejde, samotný vrchol tvoří převěj. Opět první Češi na vrcholu, stejná radost jako včera, ale bez fotografování a objímání. Je mlha a stojíme vratce ve strmém ledovém svahu. Sestupujeme zpět na plató k batohům a čeká nás nemilé překvapení. Nejhojnější místní obyvatelé, krkavci, vyčkali své velké chvíle a dokázali se dostat do zabalených batohů! Všechny dobroty pryč, zbytky roztahané v okolí. Naštěstí čelovky, termosky a kusy oblečení, o které se rovněž pokoušeli, nechli na místě a nehodili je dolů dvoukilometrovou stěnou na sever.

Upravujeme lano na průchod ledovcem a vyrážíme do trhlin. Poslední strmý sestup čelem ledovce a jsme v hnusném suťovém terénu, kterým se každý svým tempem suneme dolů do základního tábora. Vítá nás rozpačitý Phurba a líčí, jak v 5:30 krkavci proklovali na několika místech Martinův stan, zlikvidovali dobroty, ostatní věci roztahali po okolí. Budeme naše černé a příliš vlezlé kamarády řešit. Vzpomínám si, jak nám na Everestu v roce 96 titíž ptáci likvidovali stany a zásoby v prvním a druhém výškovém táboře.

Téměř na minutu s příchodem do BC se počasí definitivně kazí, přichází bouře se sněhem a ledovými kroupami. Jsme v pohodě u polévky.

Tak, dva kopce vylezeny, abychom jeli domů, ne? Asi ne. Ta krásná věc, pro kterou jsme zde, se jmenuje Shisha Pangma. A ta ještě čeká.

- Zdeněk Hrubý

(nahoru)

6. Když Viklický s Pavlicou
27.09.2004, 14:10

spustí to své, zavládne v kraji řád. Zajímavé, že krása je stejná, line-li se nad moravskými rovinami, či ke zdejším vrškům.

Ráno lepší večera, mraky postupně halí halí hory okolo, fouká, ale nesněží. Teď je lepší část dne v táboře a ve společenském stanu. Slunce dokáže vyhnat teplotu ve stanu i na 30 stupňů. V okamžiku západu za nejbližší vršek, spadne teplota o dvacet stupňů a do tmy o dalších deset. To už pak není to pravé ořechové a nejlepšímu místu na celém světě se říká spací pytel. Máme neobvykle krásný základní tábor. Takové okolí je neobvyklé pro Himálaj. Louka končí v jezeře, ráno na něm plave led, pak se v něm zrcadlí sněžné štíty. Rozlehlost umožňuje soukromí těm pár lidem, kteří zde tráví chvilku svých životů. Kromě krkavců zde létá ještě nějaká drobotina. A sem tam je vidět lasička, pískne svišť, vzdálíte-li se od stanů. Svišti jsou naši oblíbenci už z dětství v Tatrách. I když dobře, že jsou to himálajci, nikoliv jejich pamírští bratří. Protože mor ve středověku přišel do Evropy z Asie a primárními nositeli byli pamírští svišti. To jsem někde jinde.

Sušíme, odpočíváme, plánujeme další výstup, na který chceme zítra vyrazit. Pungpa Ri už bude generálka na Shisha Pangmu. Probíráme detaily vybavení, srovnáváme názory. Poslední spaní už bude v sedle na jihovýchodním hřebeni Shisha Pangmy. Tudy by měl vést náš sestup.

Ukládám kamínky z včerejšího a předvčerejšího výstupu. To je jediné, co vždy z hor viditelně zbude. Pár kamínků, aby se daly unést dolů. A pochroumané zdraví. Neboť fit centrum to zde zrovna není. Pominu-li lezení samé, v téhle výšce už se žít trvale nedá. V základním táboře je asi polovina kyslíku ve srovnání s hladinou moře. Nad osmi tisíci už jen třetina. Hmota je chytrá, brání se tím, že se rychle zbavuje na výživu kyslíkem nejnáročnějších částí těla, ve prospěch základních funkcí. Tedy svalové hmoty, ve prospěch mozku, např. Když jsem se poprvé dočetl, že se tomu odborně říká autokanibalismus, dosti jsem se pobavil. Přesně tak horolezec po osmitisícovce vypadá. Jako by částečně sežral sám sebe. Umně to ovšem skrýváme šatstvem. A ještě zbývá pár fotek, které stejně nevystihnou, jak to tam opravdu je. (Když ovšem nefotografuje a nefilmuje Radek, kterej není línej udělat pro záběr něco navíc ). A už vůbec neukáží, co cítil a myslel lezec.

Když jsme předevčírem, Vyráželi z BC vzhůru, míjeli jsme čhorten s modlitebními praporky se jmény obětí jižní stěny. Správné memento ne správném místě. My sem nemíníme přidat další ozdobu. Kolikrát jsem hovořil s někým či přemýšlel sám smyslu našeho pinožení se nahoru, na kopec, o nebezpečí, námaze, úsilí... Většinou jsem o tom hovořil s někým, neboť horolezec sám o základním smyslu svého konání snad ani přemýšlet nemusí. Přemýšlí spíše o patro nad tím základním axiomem. Smysl: Před osmdesáti lety se ptali Malloryho,proč se snaží vylézt na Everest. "Protože je tady, existuje", odvětil ten dobrý muž. Rád bych poznal nějakou přesnou, správnou, smysluplnou odpověď na otázku smyslu. Máme rádi tu iracionální činnost, milujeme to trápení, těch pár vteřin na vrcholu, těžce by se nám žilo bez toho změněného stavu vědomí. Ale proč? Pro ten řídký vzduch, pro možnost rozhledu nejčistšího, který na Zemi je? Snad to má smysl v lepším nadhledu nad spoustou dění všedního života. A ještě: Tělo k lezení určitě potřebujete. Avšak lezete hlavou, vůlí, srdcem.

Znovu: Proč? Ptejte se na lásku. Proč podléháme lásce, my všichni?

...leť do nejvyšších hůr se všecek očistit
a jako božský mok pij křišťálový svit
jenž čiré prostory v nich plní jako číše
(Baudelaire)

- Zdeněk Hrubý

(nahoru) (fotogalerie)                pokračování »