[1|2|3] | [4|5|6] | [7|8|9] | [10|11|12] | [13|14|15] | [16|17]


1. Tak, vážení a milí čtenáři a horští sledovači,
20.09.2004, 11:49

po nezvyklých útrapách s připojením se na internet obecně a na vlastní maily zvláště (zdejší cenzura musí být strašná dřina) se mi snad povede poslat pár prvních slov z dosavadního průběhu expedice. Píši z tibetského Nyalamu, výška 3700 m. S aklimatizací si, zdá se, můj mozek poradí. Nevím však, jak zvládne ohlušující tok oblbujícího čínského popu linoucího se z tlampačů vůkol. Pro jistotu prosím o trošku tolerance. Kdyby snad zpráva byla nedokončena, vězte, že mě z něj dozajista kleplo. Volám Misiky Rolling Stones, Wolfganga Amadea Mozarta a jiné svaté, včetně místních horských bohů, ku pomoci.

Nu, není tak zle, jak by se mohlo zdáti z úvodu. Káthmándú vůbec nevypadá jako obležené město, jen trekařů a horolezců je v Thamelu, starém městě, viditelně méně. Asi negativně zapůsobily nedávné zprávy o blokádě a nepokojích. Jinak vše funguje, staří přátelé se usmívají svými bělostnými zuby a jsme rádi, že jsme zase tady. Káthmándú s chaosem obchůdků, hospůdek, chrámů, chortenů, kadidel, purpurových barev, modlitebních praporků, opic, svatých mužů, zkorumpovaných státních úředníků, postávajících chlapíků delajících bůhvíco, lidiček v potu tváře vydělávajících na chléb vezdejší, vojáků, pytlů s pískem a kulomety, pitoreskních hotýlků, prachu, bláta, rikšů, troubících vozidel, nepochopitelného dopravního systému, přátelských lidí, meditativní a trošku mystické atmosféry, hor kolem vykukujících z mraků, návštěvníků stejných tužeb a krevních skupin s vámi... Maně mne napadá Mertovo "můj kolébko i hrobe, vesmíre i vězení..." Krátká kontrola, kobercáři, prodavači sošek Budhů, kukri nožů, hašiše, Tom a Jerry pub, oblíbené knihkupectví, trička nejroztodivnějších nápisů... vše na svém místě. Přitel Tendy Sherpa spolehlivě čekající na letisti s květinovými věnci kolem krku pro nás a s hrstí dobrých zpráv o přípravách. Jeden expediční sud se zatoulal, musíme čekat o den déle. Alespoň stihneme nezbytné stříhání dohola a masáž, dokoupení a sbalení.

Pak brzy ráno nakládáme a hurá. Temba Sherpa jako kuchař do základního tábora, jeho pomocník a my čtyři. Sokolíci Petr Miska Mašek a Martin Minařík, starý sokol Radek Jaroš a já, Zdeněk Hrubý - prastarý sokol. Naše vybraná věc se jmenuje Shisha Pangma, měří 8046 m, leží celá v Tibetu a tibetsky to znamená "hřeben nad travnatými pláněmi". Tak skutečně vypadá. ovšem ze severu, z pohledu ode Tingri pod Everestem. My jedeme na jižní stěnu, kterou chceme lézti dosti svižně alpským stylem. Ale o tom už je psáno na webu (pozn.: radekjaros.cz) před expedicí. Shisha Pangma je jediná osmitisícovka, která leží celá v Tibetu, přesto je to nejbližší osmitisícovka od Káthmándú, za jasných dnů je její vrchol ze střech viditelný. Proto volíme přístup z Nepálu.

My ovšem jasné dny nemáme, denně prší, ještě doznívá monzun, je vlhko. Pokud zprávy neklamou, je v horách hodně sněhu, špatné podmínky. Snad tři mrtví na Cho Oyu, nejbližší osmitisícovce od Shisha Pangmy. Tak snad bude lépe. Jedeme po silnici ke hranici v Kodari. Máme štěstí, napjatou situaci v zemi připomínají jen časté palposty a vojenské kontroly na této jediné strategické spojnici na sever. Časté sesuvy půdy jsou také odklizené, takže nemusíme ani přenášet.

Hned na hranici známá nepříjemná atmosféra vřavy drobného pasování, opevněných bran a závor, čínských uniforem. Zdlouhavá procedura přechodu hranice se protahuje arogantním snad osmnáctiletým vojákem s nezbytnou hodně velkou a hodně placatou čepicí. Nejdůležitější ze všeho pro něj nechat nás stát před okýnkem a důkladně, pomaloučku nejdříve zkonzumovat velkou mísu instantních nudlí. Jeho kolega, stejný krasavec, pro změnu hlubokomyslně, upřeně pozoruje betonový sloupek Mostu přátelství. Chci si tu báječnou scénu vyfotografovat, avšak to okamžitě obživnou a je to o samopal. Takže nic. Je to totiž všechno strašně tajné, placaté čepice, nudle i betonové sloupky. Vítejte v Číně. Tradiční mocenská arogance na každém rohu. Ve Třech veteránech byl alespoň transparent "Cicinci nejsou našinci". Tady možná taky, ale my to v čínských znacích číst neumíme. Zato rudé hvězdy známe dobře. Následuje vážný pokus zadržet nás v Zhangmu, hnusné hraniční díře plné náklaďáků, špinavých děr poskytujících erotické služby a podobných radovánek. Záminka zněla něco jako zavřená hranice, neprůjezdná cesta dále a podobné žvásty. Skutečnost je snaha zadržet nás v některém z místních předražených hotelů a vytáhnout z nás další peníze. Na to neskočíme a po prvním konfliktu pokračujeme dále, do hor.

- Zdeněk H.

(nahoru)

2. Jsme v horách.
20.09.2004, 21:00

Kodrcáme se po odvážně vedené silnici přerušované potoky, pod vodopády, vysoko nad řvoucí řekou stékající z hlavního hřebene Himálaje. S napětím čekáme, zda nás nezastaví nějaký zával nebo lavina jako v dřívějších letech. Ta poslední byla kilometr široká a přenášení expedičního materiálu bylo dosti krušné. Stále prší, nabíráme výšku. Rychle měníme sandály za boty, oblékáme čepice, teplé kalhoty, bundy. Nakonec projíždíme úspěšně a s mohutným troubením vjíždíme do Nyalamu, Tibet, hory, 3700 m nad mořem. Nestačím se divit. S typickým citem pro estetiku tu rostou betonové krabice, nejvýstavnější a nejodpudivější jsou kasárna. Bývalá tradiční tibetská ves, jak si ji pamatuji z první expedice před lety, je tatam. Tlampače s čínským popem, videa, diskotéka s vojáky.

Ubytováváme se v starém známém "hotelu" Snow land. Poskytuje veškerý myslitelný komfort, tj. některá okna jdou i zavřít, potkani pobíhaji jen po trámech, ne v postelích a čůrat se chodína střechu.

Vyrážíme na večeři. Vědomi si povinného příjmu potravy, nějak to zvládáme. Skládám uctivou poklonu všem čínským hospodám po světě. Tady to je rýže s myšinci a mix shnilé zeleniny s docela nameko uvařenými kousky prasečí kůže. K tomu všudepřítomná špína, pach a hrůzně se tvářící obsluha. Já s Radkem, staří sokolové, to tu známe a říkáme si, že to naštěstí již horší být nemůže. Sokolíci se v názorech rozcházejí. Zatímco doběla rozpálený Martin tvrdí, že se to jíst nedá a vyžaduje ráznou akci velmi silového charakteru, stoický Miska tvrdí, že s trochou úsilí a dobré vůle se to jíst dá. Každopádně experiment je to zajímavý. Uleháme k blechám a usilujeme o aklimatizaci spánkem. Ráno se vrháme na vyjednávání jaků, kteří musí se svými pány sejít z hor, dojednávání ceny, přebalování a kontrolu a snižování váhy. Sokolíci stihnou i kratší aklimatizační túru, ale není dobré počasí, trošku sněží. Zdejší budovy mají trošku jiné rozměry, takže má impozantní výška dokonce přes 170 cm a dohola vyholená hlava se tvrdě střetává s trámem. Krve jako z vola. Ale nic, chlapa zdobí krev z ran a prach z cest - a obojiho se dostává. Takže jsem spokojený. Kromě toho mám jen modrý palec na noze, čtyřicetikilový sud spadl na nesprávné místo v nesprávnou dobu :-).

Možná se vám to psaní nezdá moc optimistické, ale tak to tady je. Mám rád Tibet a nesmírně se teším na horskou krajinu se chorteny. Nicméně první náraz se zdejší civilizací je tvrdý. Arogantní Číňané obsazující každé sebebezvýznamnějsí úřednické místo, tvrdé zacházení s místními obyvateli, necitelnost k přírodě. Trosky klášteru a snaha potlačit původní kulturu, myšlení a víru. Všiml jsem si dokonce, že tradiční šňůry motlitebních praporků, bez kterých se zde neobejde žádné místo a budova, jsou nahrazovány stejněvypadajícími, stejné velikosti, barev a látky. Jen místo svatých textů jsou na nich logo státní turistické agentury. Nejsmutnější je ovšem setkávání se s místními obyvateli. Zanedbanými, nemajícímu nejmenší snahu o důstojné chování či hygienu, používanými pouze na nejtvrdší práce. Stále žebrající, se stálou snahou něco ukrást. Trávící veškerý svůj čas a utrácející svých málo peněz u videoprojekcí s primitivními akčními filmy. Zachmuření, v ostrém kontrastu s přátelskými a usměvavými, byť stejně chudými Nepálci. Místní lidé, to je nejsmutnější a nedá se to přehlédnout, nemyslet a dělat, že je zde člověk jen na výletě, že se jej to netýká. Přál bych zdejším lidem úplně jiný svět a úplně jinou budoucnost. Pro nás radost nastane určitě zítra, vyrážíme s jaky na cestu do základního tábora. A dobře víme, že jen co zmizíme za prvním skalním ostrohem, budeme sami v horách, v té nádheře všude kolem. Řvoucí popík nahradí ostré hvizdy a hrdelní povely tibetských jakmenů, vítr, vlastní dech.

- Zdeněk Hrubý

(nahoru)

3. Už skutečně v horách.
23.09.2004, 15:50

Poslední zpráva příliš optimistická nebyla. Teď to bude lepší. S chutí jsme opustili náš hotel Snow Land, při snídani jsme byli samý úsměv směrem k obsluhujícímu personálu. Což v nich zajisté vzbuzovalo temné podezření, neboť dle místních zvyků se homo sapiens musí mračit a být nepříjemný. Poslední nakoupená věc jsou kolíčky na prádlo. Ještě pokus odeslat pohledy z místní velké pošty, ovšem neúspěšný. Poslat nelze a známky rovněž nejsou. Vkrádá se mi otázka, k čemu taková pošta vlastně slouží. Takový pěkný kvíz by to byl, že.

Tlupa yakmenů se svými zvířaty už čeká a nastává obvyklý taneček s dohadováním se, kolik dnů do základního tábora půjdeme (my chceme jít dva, naši přátelé tři nebo více), které místo považujeme za základní tábor my a které oni (představy se liší o solidní den chůze). Kolik bude bakšiš. A hlavně znovu a znovu potěžkávání a převažování zavazadel. Mezitím sem tam nějaké zvíře uteče a je třeba jej honit po strání. Ani se yakům nedivím, taky by se mi nechtělo. Každý nese 60 kg. Vypadá jako mohutné zvíře, ale ostříhané je to malá kravka, která se navíc cestou do hor ke žrádlu příliš nedostane. Nakonec k odlehčení zavazadel pomůže většinou symbolické přeložení desetidekové věci ze sudu do sudu. Po cca 3 hodinách je naloženo a vyrážíme do údolí. Ještě povinné vyhazování yaků jako při rodeu, náklad se podaří shodit asi čtyřem zvířatům.

Krátce za Nyalamem potkáváme školní děti na bramborové brigádě. Radek soudí, že by se měly raději učit a obdarovává je propisovačkami. Dál už potkáváme jen stáda pasoucích se yaků a ovcí, sem tam koně. Asi dva pastevecké stany po cestě jsou hlídány vztekle a divoce dorážejícími psy. Sokolíci usoudili, že jest třeba se chovati dle přírodních zákonů a nechat nejslabší kus vzadu, aby zdravé jádro tlupy přežilo. Takže uzavírám skupinku a bráním se kameny a holemi. Jinak, nebýt divoké řeky Tugbocche pod námi, cítím se nejspíše jako někde v cornwallských moors. Jdeme jímavou podzimní tundrou vysokohorského údolí. Je mlha, déšť postupně přechází v mrznoucí a my rychle oblékáme gelanotsové komplety Total Maniac (to se pro nás hodí), čepice a rukavice. Roztahujeme se v chůzi, už se nevidíme. Všem, kromě Radka, který zde byl na jaře, se daří zabloudit. Miska a já to zvládáme pouze vracením se a opakovanými nepříjemnými brody. Známý dobrodruh Martin zvolil variantu, díky které jsem asi dvě hodiny přesvědčoval našeho kuchaře Tembu, že může zanechat chmur s nedostatkem jídla, neboť už jsme jen tři. Martin se rozhodl přeskákat divokou řeku. To se podařilo jen zpola a zůstal stát na mokré skalce uprostřed proudu ledovcové řeky divoce se ženoucí soutěskou. Dlouhé chvíle vymýšlel nevymyslitelné, zpět skočit nešlo a dopředu byl velmi obtížný dlouhý skok se špatným dopadem a uchycením se na strmé skále. Pak začal zrát a bylo zřejmé, že se tam dlouho neudrží. Hod batohu na břeh pro odlehčení se nepovedl a vzpurný kus horského vybavení obsahující ty nejcennější a nejnezbytnější věci na expedici se pomalu poroučel do vody. Tygří skok a záchrana v poslední chvíli. Odnesly to jen mokré věci, znehodnocený toaletní papír. A zatlačování vypoulených očí, když jsme se pět setkali. Jó, procházka do základního tábora. Mé oblíbené heslo "Kdo má viset, ten se neutopí" našlo přesného naplnění. Jídla bude asi méně, ale o kamaráda jsme nepřišli.

V provizorním táboře na cestě celou noci prší, jsme 4500 m vysoko. Ráno déšť pokračuje, ale jsme čím dále, tím veselejší. Nabírání výšky je znát, mizí poslední zakrslé keříky, přibývá bizarních skalek a jasně oranžové trávy a temně rudých trsů květin. Déšť se mění ve sníh, první sněhové skvrny. Zde už se nepase. Fouká více, ale také se občas roztrhnou mraky a my vidíme, jakou krásou jsme šli. Kontrast údolí a třpytících se, na Himálaj hodně rozeklaných šesti- a sedmitisícovek tvořících tibetsko - nepálskou hranici musí brát dech každému, byť by neměl žádný cit pro hory. Yaci zrychlují, cítí blízkost cíle, my zpomalujeme, cítíme výšku. Dorážíme na louku k jezeru ve výšce 5200m a zjišťujeme, že nebudeme sami. Tábor už zde asi čtyři dny mají dvě malé expedice podobné naší, španělská a francouzská. Příjemné přivítání a před setměním rychlé stavění základu základního tábora, kterému hezkyčesky říkáme bejz (base camp). První večeře doma, zjišťování směru větrů. Pokus o spaní nic moc, u všech. Intenzívní námaha po rychlém nabrání výšky bude chtít pár hodin navíc, než nám bude ejchuchu. Ráno za odměnu, krásně vidíme do naší stěny a všechny štíty okolo. Je hodně sněhu, vše se třpytí. Sanskritské jméno naší hory, Gosaintan - Domov Boha se předvádí důstojně. Náš tábor stojí pod šestitisícovkou "Ledový zub". Tam pravděpodobně povede náš první aklimatizační výstup. Ale ne teď, v noci i teď hřmí laviny všude okolo.

Budujeme bejz, došlo dokonce i na hygienu. Střídavě pracujeme, střídavě mudrujeme s pohledem upřeným do stěny. Radek instaloval naši elektrocentrálu na solární panely, můžeme psát, bude-li fungovat satelit. Klíčová otázka jak rozestavit stany, aby tiší spáči byli chráněni od těch kteří si užívají chrapotu a zdravého výškového kašle, vyžaduje dosti fikaně sestavenou a vyřešenou soustavu diferenciálních rovnic.

Je 23. září k večeru, práce hotovy, je nám dobře, můžeme začít stoupat!!! Posíláme slušné pozdravy a vřelé polibky :-))

- Zdeněk Hrubý

(nahoru) (fotogalerie)                pokračování »