Poprvé zkoušíme zpravodajství z PRE Expedice Kangchenjunga 8598m a zdravíme všechny čtenáře. Je 2. dubna a my se pokoušíme o spojení z dřevěného horského obydlí v jednom z mnoha sedel na cestě do základního tábora pod naší horou. Monzun sice již doznívá, ale každý den jsme poctěni prudkými dešti a bouřkami. Jsme ale už dva dlouhé dny pochodu cestou necestou od posledního místa, kde existuje elektrická síť, takže obavy z výpadku proudu mít nemusíme. Spoléháme na baterie notebooku sporadicky doplňované solárním panelem. Snad jen blesk přímo do chýše by udělal konec našemu snažení. Ale to by byla vyšší moc a ta se o nás obvykle zajímá až při samotném lezení na horu.

Odlet z Prahy přes Vídeň do Kathmandu proběhl bez problémů a pro všechny zájemce o horolezectví či trekking v Nepálu doporučujeme tuto přímou linku z Vídně. Let je nesrovnatelně kratší než jakoukoliv další možností. Tomu ovšem odpovídá také zájem cestujících, lety dvakrát týdně jsou plné dlouho dopředu. Zaregistrovali jsme ale bohužel zprávy, ze Austrian Airlines chtějí s provozováním této linky skončit koncem května. Snad se to týká jen letošní jarní sezóny či nepříznivé situace nad Afganistánem, přes který vede koridor.

V Kathmandu nás mile přivítaly tradiční květinové věnce a také na místní poměry neobvykle chladné počasí. To znamená příjemné podnebí na tričko a večer už na bundu. To odpovídá zprávám o mohutnějším zimním monzunu a o spoustě sněhu už ve středních polohách a v místech základního tábora. Jsme tady v pěti lidech. Účastníci expedice Zdeněk a Radek a s námi tři kamarádi, kteří se rozhodli nás doprovodit do základního tábora - Pepa, Pavel a Martin. Další účastník expedice, Martin Minařík, už přiletěl před dvěma týdny, odvedl skvělou práci při vyřizování všech formalit, dokupování materiálu a jídla a najímání nosičů. Před týdnem vyrazil s nosiči k hoře. Letos byly formality složitější, neboť v Nepálu je výjimečný stav kvůli maoistickým teroristům. Ti působí velké problémy v zemi. Armáda zdaleka nemá situaci pod kontrolou a ze všeho nejvíce těží úředníci všech stupňů, jejichž požadavky na úplatky se prudce zvyšují.

Díky Martinovi jsme jen dokončili nezbytné formality, nabalili poslední materiál a stihli jsme nejpodstatnější věc, tj. rituální expediční stříhání dohola u místního oblíbeného holiče. Jen Pepa se zuřivě bránil s tím, že by mu to u nich v Táboře neprošlo. My však víme své. Holá hlava je v expedičních podmínkách nejčistší řešení a navíc po pár dnech tvoří ideální suchý zip, na kterém skvěle drzí čepice ve větru. Hned druhý den jsme odletěli do Biratnagaru. S námi odletěl styčný důstojník. To je člověk, kterého expedice povinně platí a je to nejdražší člen výpravy. Máte-li štěstí, nedělá nic, máte-li smůlu, dělá potíže. Jinak je nanic.
Ten náš si okamžitě vysloužil přezdívku Trouba, ale jinak je hodný. Vzhledem k tomu, že je civilním povoláním prokurátor, mají to místní zločinci docela dobré.

Kathmandu je příjemné, živé město plné památek, hudby, hospod a neobvyklého mixu místních přátelských lidí a kosmopolitní společnosti. Naproti tomu Biratnagar je pravý opak. Ovzduší je plné komárů. Jsme na indické hranici, v nadmořské výšce asi 80m, Kathmandu je 1300m. Po živé atmosféře a přátelských obyvatelích ani stopy, za každou maličkost se vyžaduje nestydatý bakšiš. V hotelu je lepší prohlédnout postele, kdyby si v ní hověl náhodou nějaký had. Naštěstí je dobré počasí a hned brzy ráno odlétáme dále do hor. Na místním letišti vyžadují tak ohromující sumu, že dochází ke konfliktu. Kromě toho jsou s velkou škodolibostí vybalována naše pečlivě srovnaná, bezpečnostní kontrolou plombovaná zavazadla. Čas běží, monzunové mraky se stahují a vypadá to, že neodletíme. Nakonec v náš prospěch zasáhl sám pilot, který dobře věděl, co jej čeká při přistání na akrobatickém horském letišti, zpozdíme-li se ještě chvíli. Přistání v Taplejungu 2400m vysoko je v prvních valících se mracích zážitek, ale hranu srázu jsme minuli a s těžkým žuchnutím stojíme na louce. Vítá nás chlad a mrholení a je jasné, ze Trouba ve svých tesilkách, bílé košili, polobotkách a se zelenou barvou v obličeji rád splní svůj slib a odletí zpět do Kathmandu. Čímž jej expedice vidí naposledy. S maoisty, kterých se Trouba panicky bojí, si budeme po cestě muset poradit sami. Asi se skutečně něco děje. Nejen rudé hvězdy na stěnách letištní budovy, výhružné červené nápisy, ale i zákaz používat byť i jen příruční svítilny po setmění. Čtyři z nás se neprodleně vydávají na cestu. Já, Zdeněk, musím počkat přes noc na sirdara, šéfa nosičů se svým doprovodem. Celonoční bouřku provází průtrž mračen, hory dělají bububu, stan se prohýbá, a jako by řvaly příšery z pekla. Ráno je lepší večera, kontrola nosičů a vyrážím stíhat kamarády vepředu. Hned ze začátku idylická scéna. Za jasného ovzduší pase na hřebínku děvče místní horské krávy a přitom půvabně zpívá. To vše na pozadí prvních zasněžených vrcholků. Vítejte v Himálaji!

Chodník vede po hřebíncích, většinou deštným pralesem. Přístup k hoře je obtížný, čeká nás deset dnů napříč horskými pásmy, nahoru dolů. Pár set výškových metrů žádná míra. Procházíme vesničkami, které jsou domovem slavných bojovníků Gurkhů. Živobytí se musí vybojovat na terasovitých políčkách vysoko na svazích hor. Výhledy nejsou, časté srážky zamlžují obzor. Začínající jaro znamená polní práce, muže příliš nevidět. Ženy se zlatými ozdobami v nosech, ozdobami nosů dětí jsou nudle. Na hygienu zde není čas, život je příliš krátký na zbytečnosti. Děti nás provázejí známým pokřikem "namaste-givmiapen".
Pravděpodobně jediná věta, kterou se za celý život naučí anglicky. Na rozdíl od známých trekových tras např. pod Everest potkáváme málo lidí a turisty za celý den žádné. První noc se s kamarády nepotkávám, spím sám s nosiči.

PRE Expedice Kangchejunga 8 598m začala, pokračování příště.

Zdraví
- Zdeněk Hrubý

(nahoru)

5. LEZEME, LEZEME, LEZEME!
15.04.2002

Trošku s odmlkou, ale to proto, že nic není tak, jak bychom očekávali. S omluvou sdělujeme, že obrázky posílat nebudeme, neboť zkolaboval driver a taky nemůžeme najít jakýsi kablík či co. Budete si nás muset představit, jsme krásní, veselí a inteligentní. Dále už k žertíkům nějak špatně hledám inspiraci. Měli jsme asi skutečně více štěstí než rozumu. V Nepálu asi týdenní generální stávka vyvolaná a řízená maoisty. Země je ochromená. Když se někdo pokusí vyjet, riskuje život či nejméně zapálený dopravní prostředek. My jsme už daleko nad místy, která by naši "přátelé" byli schopni dosáhnout. Uvidíme dále. Maoisté aktivizovaní podzimním vládním prohlášením v němž byli označeni za teroristy bin Ladinovského typu získávají další a další pozice a vláda má zřejmě dobrou kontrolu jen nad velkými centry. Včera zabili asi 50 policistů v nám dobře známém Biratnagaru. K tomu podpálili několik autobusů atd. Právě jsme si zakázali, aby nám něco vážnějšího bylo. Kdybychom chtěli vrtulník, nevím nevím. Údajně z pěti osvědčených ruských strojů se maoistům už podařilo zapálit tři. Všechny policejní stanice v horských údolích směrem k nám už jsou opuštěné, všichni mají z teroristů panickou hrůzu. A my jsme si po cestě nahoru libovali, že nás nikdo neotravuje kontrolami permitů, dokladů a materiálu! Navíc se vzrůstající mocí maoistů se ukazuje, že podle některých odhadů až polovina armády a policie s nimi sympatizuje! Armáda by měla ještě držet letiště v Taplejungu, ale vzhledem k tomu, že už vyletěly do povětří dvě hydroelektrárny v bezprostředním okolí, čert ví. Dole ve velkých městech a na hlavních trasách se armáda a policie ještě snaží. Naši nosiči byli cestou po silnici kontrolováni snad tisíckrát, vždy s důkladnou prohlídkou veškerého materiálu expedice. Nesmějí mít ani tlakové hrnce a nože, obvyklé zbraně maoistů. Aby bylo jasno, to nejsou žádní pomatení vesničané, kterým blafly saze. Nejvyšší šéfové jsou bohatí lidé ze stejné kasty, ze které je předseda parlamentu či vlády. Jejich děti studují na nejlepších anglických školách v Indii. Ostatně, různí Pol Potové také studovali na Sorbonách. Jde jen prachsprostě o moc, jako vždy.

Tak snad raději k vlastním horám. Náš předpoklad, že budeme na kopci sami, vzal definitivně za své. Potkali jsme se s Korejskou expedicí. Ale nikoliv s Martinem. Musí tady někde být, cítíme jej. Snažím se zavést trošku teroru mezi našimi nosiči, kteří už mají asi deset dnů prázdniny zde na ledovci, takticky se roztáhli po několika místech, čímž Martinovi znemožnili řízení pohybu. Panicky se bojí posledního výšvihu do vlastního základního tábora a pořád něco brumlají o sněhu. Asi tři dny hezkého počasí totiž skončily a pravidelně odpoledne přichází sněhová bouře. Většina našich nosičů jsou Rajové, lidé z dolních horských údolí. Zde jim to připadá už moc v horách, na ledovce, sníh, laviny atd. nejsou zvyklí. Navíc jsou mezi nimi maoisté! Není divu, že pohledy na chlapa, který je nutí k práci, nejsou zrovna přívětivé. Sirdar, vlastní šéf nosičů, upadl do téměř úplné pasivity, neboť na něj to zkoušeli nožem, jak se stranou a potichu přiznal. Raději moc nepřemýšlím o tom, zda mám po rázném postupu vůči nosičům v noci ve stanu spát, či raději ostražitě hlídat každý zvuk. Ale asi bych se svou kapesní rybičkou proti jejich útočným kukri nožům stejně příliš nepořídil. Situaci zachraňují čtyři Šerpové kolem kuchaře se svojí profesionální hrdostí. Nakonec se nám daří nosiče rozhýbat. Za další morénou vidíme povědomého chlapa, který divoce mává všemi končetinami, tančí tanec radosti a díkůvzdání a vydává nekoordinované skřeky nevázané radosti. Ano, shledali jsme se s Martinem, který měl před námi dva týdny předstih a po svém devátém dni na ledovci začal místo našeho základního tábora považovat málem za fata morganu. Uvítal by se stejnou radostí asi i desetinásobného vraha, kdyby to byla bledá tvář. Po bouřlivém uvítání okamžitě organizujeme poslední nápor na základní tábor. Ten se daří a později odpoledne stojíme v místě základního tábora v prudké sněhové vánici. Zaslíbená země! To ale ještě netušíme, že se budeme choulit pod šutrem až do tmy a dorazí pouze osvědčená skupinka kolem kuchaře s minimálním vybavením a sirdar. Ostatní to otočili v prvním skalním výšvihu, takže nám chybí maličkosti, dostatek stanů, nějaké spací pytle. Noc na krku, sněhová vánice pokračuje, 5350 m. Jsem poněkud zádumčivý, nejvíce asi naši Hobiti. Takhle si asi slunečný výlet vysokohorskými loukami nepředstavovali. Děláme revizi věcí a jakž takž se uložíme. Radek v sobě tvrdého horolezce nezapře, zachumlá se do péřovky a stoicky upadne do spánku, jako by ani vynález jménem spací pytel neznal. Malý ústupek své pohodlnosti však přece jen dělá. Mění sandály za poněkud teplejší boty.

Ráno veselejší večera, sluníčko svítí, kuchyně funguje, kolem neskutečný amfiteátr stěn Kangchenjungy, Jannu, Talungu... Gladiátoři jsou také na místě, jen ještě zbraně a hry mohou začít! V roli císařů sami bohové hor. Tady opravdu, vždyť na vrcholu svaté Kangchenjungy podle víry místních lidí skutečně bohové sídlí. Načervenalá stěna naší hory je téměř beze sněhu, zase něco, co je jinak. K nám do Čech přicházely zprávy o mohutných přívalech sněhu při letošním zimním monzunu. Opak je pravdou, bylo velmi sucho. Sněhová pokrývka v nižších polohách je způsobena jen chladným jarem. Ta hora nad námi působí jako magnet. Do odpoledne, než zase začne sněžit, z ní téměř nespustíme oči a kocháme se, ukazujeme si možnosti výstupové linie. 0na nepůsobí dokonalou krásou svého obrysu jako třeba K2 - tu zde zastupuje vedlejší Jannu, ani třpytivým ledem svých strání jako třeba Cho Oyu - tak vypadá naproti Talung se svými ledovými skluzavkami. Působí svojí mohutností, nepřerušenou hradbou stěn několika vrcholů tyčících se nad 8500 m kdesi neskutečně vysoko a daleko nad námi. Samotný základní tábor také není k zahození, roztroušený mezi velkými kameny spadlými shora. Upravujeme plošiny, stavíme stany. Doráží další materiál, hlavně stany a spací pytle. Nosiči se konečně vzpamatovali a překonávají se. Chtějí už také domů a chtějí pohromadě, kvůli nepokojům dole. Nejvíce se bojí na hlavě viditelně poraněný nosič. Každý takový je totiž dole podezřelý z účasti v bojích a končí hned ve vězení. Obvyklý příval sněhu končí den. Zatímco my jsme docela šťastní a spokojení a netrpělivě čekáme, až dorazí všechen lezecký materiál a my vyrazíme do stěny, Hobiti jakoby chtěli domů či co.

Další den dále budujeme základní tábor a dopravujeme poslední náklady. Zdá se, že nic důležitého nechybí - malý zázrak. Aklimatizujeme, síly budeme potřebovat. Ve třech lidech to za nás nikdo nevyleze ani nevytahá. Instalujeme úžasný systém solárních panelů a baterií, který vymysleli kamarádi z firmy MOD Electronic. Jen si tak lapá sluneční paprsky a dělá nám světlo a telefonní vlny a baterie do čelovek a fotoaparátů a radost. Kousek od nás v korejském táboře prská a smrdí a žere benzín stokilový agregát, občas funguje a občas ne, chybí mu asi kyslík. Rozum budiž pochválen. Radek s Martinem Koukalem vyrážejí na první obhlídku nástupu do stěny. Instalují první fixní lana. Večer je malá oslava se všemi nosiči, jejich práce je u konce a už se těší domů.

Ráno se loučí nosiči a s nimi i naši Hobiti. Přece jen to tady nejsou Kanáry. Každý den sněží a v noci klesá teplota na dvacet pod nulou. A vzhledem k situaci v zemi asi čím větší skupina, tím lépe. Poslední slova a hodně štěstí! Netrpělivě budeme očekávat mail z Kathmandu o průběhu cesty. V nejhorším případě máme přichystánu nouzovou variantu, jak se dostat po expedici domů. Je zde pašerácká stezka přes vysoké sedlo do Sikkimu. Samozřejmě, že nemáme víza ani permity. Takže bychom asi skončili v prvním vězení. Navíc bychom při přechodu přes hory a bez nosičů samozřejmě přišli o všechny věci. Ale lepší než zkoušet kdo z koho s maoisty urvanými z řetězu, že.

Jsme hodně rádi, že jdou všichni dolů, skončil bigbít a zavládl klid a mír. Balíme do stěny a navazujeme družbu s korejsou expedicí. Úplně skončil náš sen o tom, že budeme na kopci sami. Něco za něco. Korejská expedice má s sebou například lékaře. Mentalita je samozřejmě jiná a styl lezení diametrálně rozlišný. Nějaké zkušenosti už máme, uvidíme. Jde o velkou expedici, s umělým kyslíkem a silnou skupinou profesionálních Šerpů. Organizace je organizovaná, řekl by Jára Cimrman. Včetně ranních nástupů a hlášení. Rozmluva trošku komplikovaná, basic english napůl s korejskou výslovností. Ale nakonec se nám podařilo se alespoň rozebrat v jejich systému vedoucích a bratrů. V podstatě je vedoucích jen asi šest, od skutečného po tzv. starýho, což je prostě nejstarší člen expedice. V bratrech je to taky docela jednoduché. Myslím, že všichni jsou jacísi bratranci. Už se tam odehrály taky dvoje narozeniny, což je fajn a s pamlsky. Ale mnoho vzácného piva už nám nezbývá. S obavami očekáváme, kolik jich ještě bude. Stejně už doufáme v takové podmínky, že budeme pořád ve stěně. Ale samotný oslavenec, lékař, měl 61. Což byl zážitek, protože 61 v Koreji znamená uzavřený první životní cyklus. Lékař se mírně kýval ze strany na stranu a vypadal jako dokonale vyrovnaný taoistický mnich, kterým možná je. Rozhodně tak vypadá a něco pěkného z něj tryská na všechny strany.

Je ráno, my LEZEME, LEZEME, LEZEME! Dokonce nahoru. O den jsme nestihli Gagarina. Náš kuchař Phurba nás večer sice nabádal abychom začali až za dva dny, neboť dnes je poslední den Šerpského roku a zítra už bude vše zaručeně báječné i nadále, včetně počasí a přízně bohů. Ale nažhavení vítězí. Taky začíná módní přehlídka. Firma SCHWARZKOPF nás vybavila Gelanotsovými komplety. Jsme trikolóra, skoro. Radek červený, já modrý, Martin žlutý (bílý, to by asi tady nefunovalo). Na zádech každý asi 17 kg lezeckého materiálu, hlavně lan, karabin a skob všech typů. Cepíny a mačky jsou povinné. Cíl: vylézt a zafixovat strmé výšvihy do asi 6000 m a otevřít tak cestu pro postavení prvního výškového tábora. Slunce svítí na tu významnou událost jako zběsilé. Pod vrstvou sněhu je tvrdý modrý led, postupně zde bude asi namáhavé lezení. S námi lezou korejští Šerpové. Ale ouha, na tom 13. a navíc posledním dni roku a varování Phurby asi něco bude. Přede mnou stoupají Radek s Martinem, ale já v ledovém výšvihu náhle padám. Naštěstí do perfektně zaseknutého cepínu (čerstvě nabroušeného, díky, Misko!). Co se to sakra, děje? Zkouším se postavit na předních hrotech maček a nerad zjišťuji, že žádnou mačku nemám. Zakopnu hroty druhé nohy a ztrácím i druhou mačku. Tak fajn, mé nové výškové boty koupené až v Kathmandu si s mačkami nějak nerozumí. V potu tváře se nějak dostávám o kus dolů, tam jistím. Fakt je, že mi to v dětských letech na vyhlášené klouzačce u kulturního domu ani zdaleka tak nešlo. Zvažuji, že takový horolezec je horolezec na dvě věci, fixuji vynesený materiál a začínám sestupovat. Asi to bylo správné, protože mačky padají ještě několikrát. Dolézám dolů, zrovna si nepískám. Ale lepší zhrzený lezec, než studený lezec, že. Opravuji, zítra to bude lepší. Radek s Martinem lezou dál. Protože lezecky přemýšlejí, berou iniciativu do svých rukou a lezou a fixují optimální cestu. Takže vznikají dvě paralelní cesty, na velkou spolupráci to zatím nevypadá. Nastává klasické zhoršení počasí a dochází materiál, korejský tým sestupuje po naší trase a svoji ruší. Radek a Martin ještě lezou a fixují klíčové místo výstupu, skalní pás, který umožňuje dosáhnout hřebene v 6100m. Radek s Martinem mají zkušenosti z roku 2000, ale současné podmínky nutí vést výstupovou trasu těžkou skalní plotnou vlevo od nejsnazšího směru výstupu. Ten je ohrožen obrovským sérakem (nakloněnou ledovou věží).

Odcházím si naplno užít současných Vánoc, které zde vládnou. Asi si postavím sněhuláka. Ale v noci už budou zase hvězdičky, jako zatím vždy. Abychom mohli zítra ráno vyrazit pokusit se dolézt a postavit tábor 1. Předávám notebook Martinovi, neboť jeho zážitky jsou takové, že už by vydaly na končící, nikoliv začínající expedici.


Dneska je 13.4. a vzhledem k tomu, že se umoudřilo počasí, postavili jsme většinu cesty do tábora číslo 1. Řekli jsme si, ze 13 je šťastné číslo. Je to neuvěřitelné, ale jsem už jeden celý měsíc v Nepálu. A základní tábor je kompletní něco málo víc než 24 hodin. Po odletu z Kathmandú jsem myslel, že problémy skončily. Naopak.

Nejprve jsem letěl do městečka Biratnagar. Neuvěřitelná díra na konci světa, na hranici s Indií, výška 80m, běžný výskyt malárie, ani naznak po kosmopolitním Kathmandu, platí se indickými penězi. Měl jsem tam strávit jednu noc a byl jsem tam 3dny, protože z nějakého důvodu zrušili let do horské vesničky Suketar. Nakonec jsem přece jenom odletěl. Předloni jsme se dobře bavili při pozorovaní přistávání letadla, to jsem ještě netušil, že to budu jednou absolvovat. Letištní plocha je jedna velká pastvina, před příletem letadla vždycky místní údržbář vyžene krávy, to, co po nich zůstane už se uklidit nestačí.

Část nosičů na mě čekala a po obědě jsme hned vyrazili po známé trase Lari Kharka, Kunjari, Kesewa, Mamangke, Yamphudin atd. Tam jsem dohnal zbytek nosičů a konečně jsem měl možnost přepočítat zavazadla. Nosičům jsem hned v Kathmandu pohrozil, že pokud se nějaké zavazadlo ztratí, expedice končí a oni budou bez peněz. Neztratilo se nic, když nepočítám několik rozbitých plechovek od piva.

Cesta na poslední místo pod ledovcem Yalung, Ramche proběhla bez problému. Už jsem začal počítat, že Velikonoční pondělí budu v orlím hnízdě základního tábora. V Ramche začala zima. Místní yak man ještě nedorazil, boudu měl zavřenou a nosiči museli bivakovat pod šutrem. Samozřejmě si začali stěžovat. Na sníh, na slunko, když svítilo, na stopy sněžného levharta, který se potuloval po okolí atd. Nosiči udělali první vynášku na ledovec. Předpokládal jsem, ze dorazili asi tak do půlky, posledně jsme to celé šli dva dny. Další den jsem zjistil, že po ledovci ušli asi tak 2 hodiny. Přesně do místa, odkud je ještě vidět poslední chorten nad ledovcem. Takže první tábor. Další den začalo sněžit už okolo poledne. Nosiči národnosti Raj si vynutili, že se budou vracet spát do Ramche. Nechtěli spát na ledovci. Zůstalo mi 5 Sherpu. Kuchař, plus 4 nosiči. Další tábor o 2 hodiny dál. Tam jsme zůstali 2 noci, potom jsem dny přestal počítat. Náklad byl po ledovci rozesetý asi na 6 různých místech a já jsem jenom ošetřoval zraněné Sherpy. Lékárnička byla bůhvíkde, takže slivovice coby desinfekce a obyčejná náplast na kuří oka.

Jeden den už jsem měl sbalený bágl na cestu domů. To když kuchař ulehl se sněžnou slepotou, Sherpa číslo jedna, John Rambo měl rozseknutou dlaň, Sherpa číslo 2, Arnold Schwarzeneger měl na dvou místech rozbitou hlavu a to měl štěstí, že nesl Radkův sud, který dokonale zrušil a pytel s rýží, do kterého byla díra jak do komína. Další Sherpa po mě házel kastrolem na vaření.

Všechny dny byly stejné. Hádky s nosiči, ráno vyšlo slunko po sedmé, okolo jedenácté to přestalo být příjemné, teplota šla hodně přes 30, okolo druhé odpoledne mraky, sněženi, okolo 8 večer se vyjasnilo a do rána pod 20, ale minus.

Potom se 9.4. objevil Zdeněk Hrubý, po něm Radek Jaroš a 3 Hobité. Ještě ten den jsme dorazili do základního tábora, jednalo se už jenom o poslední výšvih.Teď už to vypadá jako hodně dávno, protože jsme konečně tady, pijeme nepálský čaj a moravskou slivovici a posloucháme staré pecky od Marsyas a těšíme se na každý východ slunka.

- Zdeněk Hrubý

(nahoru)

6. Holá skála, tvrdý led a hluboký sníh. 18.04.2002

Něco velmi důležitého jsem zapomněl a musím to napsat, jinak nás stihne kletba bohů. Hned druhý den pobytu v základním táboře se konala puja. Dokonce dvě, neboť jsme byli pozváni i na korejskou. To se postaví takový pomník z kamenů, jmenuje se čhorten a je to vlastně oltář, kaplička. Z něj se natáhnou do všech světových stran dlouhé šňůry pestrých motlitebních praporků (budhistických, jsme v horách). Území základního tábora kryté praporky je zvláště chráněné přízní bohů. Další motlitbami vyprošená přízeň při lezení už je asi ve hvězdách. My si čhorten vylepšujeme ještě expediční vlajkou PRE a samozřejmě českou vlajkou. Pak nastane vlastní obřad puja. Přijde jeden ze Šerpů, který je zároveň lamou a čte modlitební texty. Přitom se obětují různé základní potraviny a dobroty, pije se čaj. Žehnají se a pomazávají horolezecké potřeby, které používáme při výstupu na horu. Je to nádhera, protože kolem nás nejsou stěny a strop, nýbrž kulisa hor. Doufám, že bohům se puja také líbila. Opatrně přihlíželi i naši spoluobyvatelé, lasička, pišťuchy, černí ptáci a jeden obzvláštní krasavec. Nevím, jak se jmenuje. Je veliký asi jako sojka, má i taková peříčka. Jinak do béžová, dlouhý tenký zobák a krásné číro. Vypadá trochu jako Radek, ale ten je ostříhaný skoro dohola a nelétá.

Je pozdě večer, sedíme u čaje se slivovicí a posloucháme Marsyas (Pro mladší: kromě Karla Čapka jeden z ostrků dobré muziky za bolševika. Bolševik=vymírající druh, který měl moc a myslel, že ví vše nejlépe a ostatní nesmí nic, ani vědět.), neboť si zasloužíme. Za tvrdou práci a maličko pocuchané nervíky. Včera totiž začala klasika. Dvacetikilové batohy na zádech a vzhůru vražednými strmými stráněmi za pekelného vedra. Vyrážíme totiž najít cestu a postavit výškový tábor číslo 1. Po cestě ty proklaté krysy na zádech ještě těžknou, neboť přibalujeme lana a skoby, které jsme si nechali na cestě při předchozí vynášce. Hora si připravuje překvapení, nenudíme se. Střídá se holá skála, tvrdý led a hluboký, těžký sníh. Je to o dost jiné, než jak si Radek s Martinem pamatují z roku 2000. Musíme improvizovat a místy cestu hodně vymýšlet. Balancuji na ostrém hřebínku a přede mnou stoupá Radek. Najednou se ze stěny nad ním uvolňuje lavinka. V životě jsem neviděl chlapa v šesti tisících s dvacítkou na zádech tak rychle prchat hlubokým sněhem strmou stěnou nahoru. Utekl a přežilo to i jeho srdce a plíce. Důstojnou práci představuje i zafixovaná skalní plotna, kterou vysekl Radek včera. Dále se to sice nepokládá, ale už je led a je v čem lézt a jistit. K večeru stavíme na krásném místě stan provizorního tábora jedna. 6100m, rozhled parádní, západ slunce plný barev namixovaný s cáry mraků. Jen vzadu nad Bengálským zálivem nám dělá starost mohutná fronta. Uvidíme, zatím si užíváme pohodlí stanu, vaření, plků a výšky.

Ráno je po starostech. Slunce svítí do stanu jako šílené, vaříme, všem je dobře. Poprvé mne snad ani nebolí kotník, který jsem si zkušeně vymknul už v Yamphudinu. Balíme stan a materiál s nadějí, že za dvě hodiny postavíme definitivní tábor jedna. Po ostrém hřebínku dosahujeme malého sedélka, z něhož vidíme stav ledovcového kotle pod námi. Začínáme tušit nepříjemnosti. Tam, kde se dalo scházet, je lavinový svah, musíme slaňovat. Po starých fixních lanech, které jsme chtěli částečně použít, ani památky. Obtížně traverzujeme pod rozbitou skalní stěnou, která byla noční můrou Radka a Martina ještě před odjezdem. To si ovšem mysleli, že tam stráví asi čtvrt hodiny. Nakonec je z toho několik hodin nepříjemného lezení. Dochází nám materiál, máme poslední lano, které nutně potřebujeme k jištění. Takže žádné pohodlné zábradlí fixních lan už nebude.

Nejlepší nakonec. Okrajová trhlina pod stěnou se rozhodla odolávat našim pokusům o průchod. Nevíš-li, střihni si, je to spravedlivé. Něco zkoušíme v pořadí já, Radek, Martin. Na toho zbývá nejlepší chuťovka po čemsi, čemu se velmi euforisticky říká sněhové mosty. Konečně, tak to má být, je z nás nejlehčí. Od této chvíle se mu říká kontrolní chroust. Vyšlo to, tak se za odměnu brodíme po pás hnusnou plání ledovce pode štítovou stěnou. Tady sněhu asi desetkrát více, než by bylo třeba, nad námi zase několikrát méně. Je to velký kopec, vejde se na něj vše.

Konečně si dáváme prázdniny, neboť dorážíme na místo, které považujeme za milé a bezpečné. Je v místech tábora 2 z roku 2000, takže šetříme síly potřebné na vybudování jednoho výškového tábora. Síly budeme v naší tříčlenné sestavě potřebovat. Rychle stavíme stan, odkládáme věci a spěcháme zpět. Za tmy doslaňujeme do základního tábora. Dobrá večeře a dále už to znáte. Hlavně spát, zítra máme odpočinek a balení na další výpad nahoru.

Mějte se krásně jako my.
- Zdeněk Hrubý

(nahoru) (fotogalerie)                pokračování »