Čundr na Kanč

Na alpinismu je krásné, že pravidla lezení si každý určuje sám. Tady je příběh o tom, jak si tři kamarádi udělali výlet do Nepálu a bez použití umělého kyslíku a bez pomoci vyškových Sherpů vylezli na jeden z nejtěžších vrcholů Himalájí. Kangchenjunga je posvátná hora, leží ve výšce 8598 m nad mořem na hranici Nepálu a indického Sikkimu. Jednu dobu se mělo za to, že je to dokonce nejvyšší vrchol světa. Díky dostupnosti z výletního městečka Darjeeling ve východní Indii se o kopec pokoušelo mnoho expedic, jedna z prvních z ledovce Yalung skončila špatně. Na kopci v lavině zůstal Švýcar Alexis Pache a několik nosičů. „Pache's grave“ je místo, na kterém většina expedic staví základní tábor. Je ve výšce asi 5500 m nad mořem. První úspěšná expedice lezla stejnou cestou, byla to výborně organizovaná britská výprava pod vedením chirurga a veterána expedice na Mt. Everest Charlese Evanse. Jednalo se o klasický podnik padesátých let, velký počet výškových nosičů a „anglický vzduch“, jak Sherpové říkali umělému kyslíku. Na vrchol se tehdy dostali 27. 5. a 28. 5. 1955 čtyři horolezci, přesně řečeno 3 metry pod vrchol, protože Charles Evans před odchodem z Darjeelingu slíbil sikkimskému panovníkovi, že se jeho lidé nedotknou úplně nejvyššího místa. Na vrcholu Kangchenjungy sídlí bohové.

Po neúspěchu expedice na podzim 2000 jsem byl rozhodnutý se na Kangchenjungu vrátit a dal jsem si termín - do pěti let. Po roce jsme se sešli čtyři přátelé. Zdeněk Hrubý, Radek Jaroš, Josef Morávek a já v jednom baru, jméno není důležité a rozhodli jsme se na kopec vyrazit následující rok na jaře. Tehdy se jednalo víc o zbožné přání, k uspořádání expedice je potřeba mít v dnešní době hlavně peníze. Hlavní sponzor - PRE (Pražská energetika) vstoupil do hry až na poslední chvíli. Jednání se sponzory měl na starost hlavně Radek Jaroš, z těch „lezecky“ důležitých bych rád jmenoval aspoň tři: Sport Schwarzkopf nám ušil kompletní oblečení včetně dvou spacáků a „neprůstřelné“ pérové bundy, Lanex Bolatice dodal téměř jeden kilometr lan, po kterých jsme se ve stěně pohybovali a spol. Var, jejichž plynové vařiče byly absolutně spolehlivé.

Servis nám měla zajišťovat agentura Focus italského majitele Mora. Určitě znáte ten starý vtip. Nebe je, když má člověk švícarského manažera a italskou milenku, no a peklo je, když je tomu naopak. Tak tomu bylo i v tomto případě. Do Nepálu jsem odcestoval přímou linkou Austrian Airlines Vídeň - Kathmandu 14. 3. 2002 dva týdny před zbytkem výpravy, který tvořil Zdeněk Hrubý coby zodpovědný vedoucí a Radek Jaroš, se kterým jsem na Kanči už byl na podzim 2000. Pepíno Morávek účast odřekl.

V Nepálu většinou čeká na člověka velmi milé přivítání, jedná se o kombinaci tradiční nepálské pohostinnosti a jistoty, že sáhibové přivezou vždycky peníze. Na letišti na mě nečekal nikdo. Měl jsem kontaktní adresu na nepálského agenta Sherpu Tendyho. Zavolal jsem mu z letiště, o žádné české expedici na Kangchenjungu nevěděl. Italové mu o ničem prostě neřekli, celou dobu nás vodili za nos. Naštěstí se jednalo o velmi schopného obchodníka, dohodli jsme se na ceně, dělalo to asi 5400 $ na osobu za „full service“, což znamená zajištění celé výpravy, nosičů, kuchaře a pomocníka, lidí, kteří budou v základním táboře vařit, nosit vodu a poskytovat nám „komfort“ v rámci možností.

Podnikání v nepálských horách je pro domorodce samozřejmě kšeft jako každý jiný. Agent (v našem případě Tendy) všechno obstará a k tomu si připočítá provizi. Zajištění expedice už v žádném případě není podnik, který se plánuje několik let dopředu, na který je potřeba hromada razítek a povolení. V podstatě jde o to, přivézt do Nepálu peníze, nejlépe „made in USA“. Potom všechno běží poměrně rychle. Jediný problém je jednání s úřady. V situaci, kdy nikdo s úředníků neví, co bude další den ráno, úplatky se berou ne v rupiích, ale v dolarech.

Byli jsme tři, povolení k lezení na Kanč stejně jako na každou jinou osmitisícovku stojí 7000 dolarů - je to pro skupinu do 7 osob. Stejným směrem se chystala skupina Kazachů (nakonec idorazili), ale v době, kdy jsem pobýval v Kathmandu tam nikdo další nebyl. Část peněz, které bychom za povolení museli zaplatit, nám nakonec zachránila korejská expedice, která mířila pod stejnou stěnu. Podělili jsme se jak o permit, tak i o náklady na tzv. styčného důstojníka. Povolení samotné stojí zpomínaných 7000 $ za výpravu, k tomu je ale potřeba připočítat asi 2000 $ na „jídlo a ošacení“ pro „zástupce vlády Nepálu“.

Styčný důstojník, aspoň tak tomu rozumím, má expedici po celou dobu pomáhat, dbát, abychom my dodržovali nepálské předpisy a taky, aby se k nám personál a domorodci dobře chovali. V praxi to znamená asi tolik: úlisný syčák se představí, natáhne ruku pro hotovost a zmizí jak pára nad hrncem v nepálských uličkách. Po návratu expedice do Kathmandu se občas ukáže, aby se nechal pozvat na večeři, většinou ale ani to ne. Ani náhodou nehrozí, že by v politickém ovzduší, které v Nepálu vládne, vytáhl paty z relativně bezpečného Kathmandu. V Nepálu totiž naklonovali speciální druh živočicha. Říká se mu maoista. Rozděluje se na několik poddruhů, např. maoista pasivní tj. sympatizující, nebo maoista aktivní, a ten ničí mosty, krade zbraně vládním vojákům, vybírá výpalné od turistů a od místních obchodníků. Zkrátka loupí a taky vraždí. Čím dál víc. Potom dostane najíst u toho maoisty pasivního… Ale teď vážně.

Je to normální banda gaunerů, která využívá zoufalé bídy vesničanů k vlastním politickým cílům. Je jich hodně, dost na to, aby kontrolovali většinu nepálského venkova. Bolševická propaganda jim dodává punc bojovníků za lepší zítřky, ale je to pořád o tom samém. Urvat moc jakýmkoliv způsobem a likvidovat všechno, co stojí v cestě. Po necelém týdnu v Kathmandu, kde jsem trávil čas mezi kanceláří Ice Land Trekking & Expeditions Sherpy Tendyho a barem Tom & Jerry se podařilo vypravit nosiče a odletět. Po zkušenostech z předchozí výpravy jsem nechtěl nechat nic náhodě. Většinu nosičů jsme najali přímo v Kathmandu, místních při cestě jenom několik. Cesta východním Nepálem pod Kangchenjungu je sama o sobě velké dobrodružství a každá expedice je v rukou nosičů, jedná se o málo obydlenou oblast a pokud nosiči utečou, expedice končí.

Nosiči odejeli na náklaďáku s veškerým nákladem, já jsem o několik dní později odletěl přes Britnagar do Suketaru. Britnagar je špinavá díra na hranici s Indií ve výšce asi 70 m nad mořem. Hrozné vedro, drzé prostitutky, miliony komárů, výskyt malárie a ještěrky i ve třetím patře místního Hiltonu. Když mluvím o ještěrkách, není to žádná přezdívka místních hadích žen. Suketar naproti tomu je osada ve výšce přes 2000 m nad mořem s tradičně špatným počasím. Letecká plocha je odříznutý hřeben hory, dost velký na jedno malé letadlo. Měl jsem štěstí na počasí, které by dovolilo na této malé, travnaté a „od krav osraté“ ploše přistát (čekal jsem jenom tři dny). Během následujících dvou dní jsem dohnal karavanu nosičů s nákladem, neztratilo se nic, zato ale úplně splesnivěla a shnila zelenina. Měl jsem výhodu, znal jsem cestu z předloňska a věděl jsem, jak dlouho jednotlivé úseky trvají. Navíc jsem zjistil, že zatím je dost sucho a chladno, což znamená, že pijavice, „ty drobné bestie“, které pijí krev, ještě letos nevylezly. Navíc nádherně kvetly rododendrony, určitě sám o sobě důvod do těchto míst vyrazit.

Až pod ledovec šlo všechno hladce. Trasu Suketar - Lari Kharka - Sinchebung - Mamangke - Yampudin - Omje Khola - Tortong - Ramche, jsme ušli velmi rychle. Ovšem poslední úsek, to byly galeje. Úsek, který jsme šli 3 dny na podzim 2000, vzal přesně 14 dní (při cestě zpátky jsme celý úsek ušli za 9 hodin). Podmínky byly těžší a nosiči byli lenivější. Pod ledovcem Yalung mi jich zůstalo jenom jedenáct a z těch nosili v podstatě jenom 4 Sherpové a kuchař. Nedoporučuju brát i coby údolní nosiče nikoho kromě Sherpů. Dole je to v podstatě jedno, ale v okamžiku, kdy přijde na lámání chleba, jsou Sherpové jediní, kteří mají v sobě dost cti a hrdosti, aby neutekli.

Táborů, různých skladišť a meziskladišť bylo na ledovci celkem asi osm. Navíc se nosiči pořád zraňovali. Jednou prišel jeden z rozseknutou rukou, dalšímu padající kámen téměř urazil hlavu, dokonce se po údolí rozšířilo, že jeden nosič zemřel na výškovou nemoc. Všechno jsem léčil stejným způsobem. Slivovice coby desinfekce a náplast na kuří oka na všechny bodné, tržné i střelné rány. Přežili všichni. Popsat tento úsek cesty se dost dobrě nedá. Jedná se o morénu ledovce Yalung, vypadá to, jako by tam nějaká armáda nacvičovala kobercové nálety. Je to prostě nekonečná hromada kamení, soustava deseti- až padesátimetrových kopců jeden za druhým, něco jako chodníček neexistuje a za den se neujde moc velký úsek. Teploty se pohybují od plus 30 do mínus 20, podle toho, jestli svítí slunce, nebo je mlha, popřípadě fouká a sněží. Na ledovci byl každé ráno poprašek sněhu a v tom se špatně chodí. Něco jako na Téryho chatu koncem listopadu. Co krok, to sprosté slovo.

Trval jsem na tom, že je potřeba dojít do skutečného základního tábora a nakonec se to podařilo, i když tam už jsme došli všichni - Radek se Zdeňkem nás dohnali těsně pod BC. Dorazili jsme tedy všichni 9. 4. 2002, během dalších dvou dní i zbytek nákladu a 13. 4. jsme poprvé nastoupili do stěny. Ve stejné době přišla i korejská výprava a o dva týdny později ještě sedm Kazachů s náčelníkem. Problém byl počasí. Na podzim 2000 nám ani jednou nesněžilo a první dva týdny ani nefoukalo. Teď sněžilo a foukalo každý den. Navíc bylo dost zima. Ve stanu v BC bylo nad ránem vždycky okolo 17 mínus. Pomaličku jsme společně s korejskou výpravou zafixovali cestu do tábora 1, přešli ledovcové plato ve výšce 6200 m, našli cestu přes systém seraků a trhlin do tábora 2 a pokoušeli se prorazit výš nad 7000 m. Několikrát nás to zfouklo. Spodní úsek stěny jsme šli dohromady asi dvanáctkrát, podle hodinek Radka jsme nahoru a dolu ušli přes 41 km.

Lezení v této velké stěně není technicky nějak obtížné, ale i přes veškerý dostupný komfort v základním táboře je člověk vysoko a síly rychle ubývají. Potom je to už závod z časem. Na jednu stranu potřeba dobré aklimatizace a na druhou stranu rychle nahoru a pryč - do výšky, kde se dá normálně dýchat. Na podzim 2000 jsme postavili tábor 3 ve výšce asi 7300 m během osmi dní, tentokrát to trvalo téměř tři týdny. Během druhé půlky dubna jsme tedy chodili nahoru a dolu, vynášeli náklady, fixovali lana a pořád dokola prošlapávali stopu a odhazovali sníh okolo stanu. Asi hodně rozhodlo to, že s Radkem jsme tady už byli podruhé a že jsme do toho byli ochotní dát všechno. Koncem dubna se objevili Kazaši. Měli jsme podezření, že čekali, až bude cesta postavená, ale v horních partiích stěny udělali i pro náš úspěch obrovský kus práce.

Dne 29. 4. Radek slavil 38. narozeniny. Pozvali jsme Korejce a udělali jsme důstojnický večírek. Padly na to 2 litry slivovice, ale stálo to za to. Některé Korejce jsme potom vynášeli ze stanu v poloze vodorovné. Nejsou na takové pití zvyklí. Kazaši pít nesměli vůbec (až po sestupu z vrcholu). Tajně chodili k nám. Slivovice byla velmi důležitý dorozumívací prostředek. Privezli jsme jí celých 12 litrů. K tomu ještě 150 plechovek přerovského piva Zubr - dárek sponzora a byli jsme připravení přežít všechno. Jenom romanticky založený Radek pořád opakoval „já bych byl tak něžnej“. U silnějších jedinců hormony obtěžují i v řídkém vzduchu. V základním táboře jsme se moc nezdržovali, chodili jsme vždycky pohromadě a na kopec bylo potřeba vynést spoustu materiálu. Asi 900 m fixnich lan, vybavení pro 4 výškové tábory, osobní věci.

S příchodem května začal opravdový boj s časem. V té době si člověk naplno uvědomí, že to taky třeba nemusí vyjít. Na seriozní pokus o vrchol je potřeba 4-5 dní, když se nepodaří, několik dní odpočinek, potom znovu. A když se ani to nepodaří, jede se domů. Na víc pokusů už není ani síla ani čas. Navíc do těchto míst přichází monzun přibližně o 10 dní dříve než do oblasti Everestu a dalších osmitisícovek. A my jsme neměli ještě ani tábor číslo 3!  Trojku a potom ještě horní trojku (spodní trojka sloužila jako depo) jsme po boji nakonec postavili. Počasí každý den stejné. Ráno pěkně, okolo desáté hodiny první mráčky a okolo druhé odpoledne začalo sněžit. Odházet sníh okolo stanu je v této výšce záležitost tak na dvě hodiny.

Stany na expedici, to je kapitola sama pro sebe. Bylo to „co dům dal“. Kromě jednoho stanu North Face byli v podstatě všechny špatné, značky nerozhodují. Obrovská vlhkost vzduchu v situaci, kdy jsme v poměrně malých stanech trávili noci ve třech, udělala nad ránem ze stanu iglů a při sebemenším pohybu a ranním vaření nám všechny ty rampouchy padali - všude. Když už jsme byli ze stanu venku, bylo dobře. Ale ten proces, než k tomu došlo, ten byl doslova nekonečný. Tzv. vrcholových dní jsme měli naplanováno několik. Radek přemýšlel o 29. 4. tj. v den svých 38. narozenin. Já jsem sázel na 7. 5. tj. na den, kdy jsem tři léta zpátky stál na svojí první osmě - na vrcholu Manaslu. Zdeněk radši neplánoval nic. Jenomže 29. 4. byla vánice, která nám částečně zničila chorten (je to takový malý himalájský oltář) a 7. 5. myslím taky sněžilo. A jestli nesněžilo 7. 5., tak to bylo určitě o den dříve a taky následující den.

V podvečer 8. 5. padlo rozhodnutí: Monzun se blíží, výhledy na několik dní jistého stabilního počasí mizivé. Další ráno jsme vyrazili. Napřed Korejci, my za nimi, Kazaši nastoupili další den po nás. Známá cesta po fixech (částečně už zničených lavinama) ke stanu bývalého tábora 1, tam uvařit, dál po platu, přes labyrint trhlin a séraků do tábora 2. Odházet sníh a pokus o spánek. Ráno 10. 5. do tábora tři. Nějak chytám druhý dech a prošlapávám stopu. Jdeme přes další bariéru séraků do kotle pod vlastní vrcholovou stěnu. Tady už máme na sobě peří. I když je poměrně teplo, už nás to několikrát vytrestalo. V okamžiku, kdy začne foukat a přestane svítit slunko, se teplota mění o padesát stupňů C. Spím svou druhou noc ve výšce okolo 7500 m bez spacáku.

Při předchozím pokusu se už spacák do báglu nevešel, noc jsem přežil relativně dobře hlavně díky skvělé péřovce zn. Sport Schwarzkopf (nakonec jsem bez spacáku strávil všechny 4 noci nad 7500 m). Nikdy předtím jsem tak vysoko nespal a měl jsem strach. Na menší osmitisícovce se poslední tábor pohybuje ve výšce okolo 7200 m, samozřejmě, pokud se nejedná o neplánovaný bivak někde pod vrškem. Tady bylo potřeba přespat téměř 8000 m vysoko. Radek i Zdeněk v této výšce už spali na předchozích expedicích na Everest a K2, já ještě nikdy.

Noc tedy přežíváme, Radek sám v malém stanu a my se Zdeňkem ve větším stanu. Není to sranda, nemáme totiž kuchaře. Teď nemám na mysli toho ze základního tábora, ale našeho výškového kuchaře - Radka. Ze začátku to vypadalo, že se při vaření budeme střídat, protože se nejedná o nic jednoduchého. Nanosit a roztopit sníh a hodit do toho nějaký prášek je záležitost víc než vysilující. Radek po čase zjistil, že jsme líní jak vši a radši vařil sám. My jsme toho dost zneužívali. V horní trojce jsme ale byli se Zdeňkem sami, Radek už byl zalezlý ve spacáku a Zdeněk něco tvořil při světle čelovky. Byl jsem tak unavený, že jsem se musel nutit otevřít termosku a něco vypít, ráno jsem pak byl „u plotny“ i já sám.

Ráno je špatně, hodně teplo a sněží. Na další postup nahoru to není ani náhodou. Později se vyjasňuje, fotíme něco pro sponzory a balíme malý stan Bibler, který nám má posloužit v posledním táboře. Ráno 12. 5. vyrážíme. Začíná zase foukat, nejde to dál než několik set výškových metrů. Končíme na stejné plošince jako Kazaši. Korejci jdou ještě výš, ale vrací se, lavina jim zničila stan ještě než ho stačili postavit. Problém je ten, že opět začíná hustě sněžit. V tomto okamžiku na vrchol nemyslí asi nikdo. Jsme ve stanu tři na ploše 90 cm x 180 cm. Spacáky nemáme ani jeden, zahřívá nás jenom výškový kašel. Snažíme se odpočívat, Radek si bere prášek proti kašli a na spaní, které vzápětí vyzvrací. V podvečer Radek opět vaří, jsme ostatně zase v jednom stanu!

V noci o 23:00 vstáváme. Přestalo sněžit a vítr stichl na přijatelnou úroveň. V osmi tisících jde všechno pomalu. Oblékat už není co, jenom nasadit boty, mačky, vyměnit baterku v čelovce, doplnit termosku. Trvá to skoro dvě hodiny. Čtyři Kazaši už vyrazili a prošlapávají stopu ve žlabu hlubokým sněhem. Jsou to mašiny, ani Sherpové jim nestačí. Korejci dýchají z kyslíkových bomb, já ještě nesu až do výšky 8350 m kus lana. Tam ho podávám Kazachům a ti ho vzápětí natahují vedle starých fixů. Těsně pod sedlem odbočujeme doprava, začíná svítat a taky začíná skutečné lezení. Po dalších několika hodinách i na jihozápadní stěnu svítí slunce. Necitlivé prsty rozmrzají, začíná mi taky docházet, že Radek se Zdeňkem se vrátili do tábora. Z vysílačky, kterou mají Korejci na báglu, slyším Zdeňkův hlas. Mluví s kuchařem, s tím ze zakladního tábora, že má poslat pro nosiče. Napadá mě jediné vysvětlení. Kluci se vrátili a sestupují do BC, další noc přece v té výšce ve stavu, v jakém jsou, nemůžou přečkat tak, aby byli další den schopni pokračovat nahoru. Je mi to líto, celou dobu jsme byli spolu, ve velkých horách toho vylezli daleko víc než já a mají víc zkušeností.

Rázem fixy končí a za velkým převislým balvanem vylézá vrcholová stěna. Pane Bože, tam přece nikdy nemůžu dojít. Je asi deset dopoledne, cestu na hřeben odhaduju na 4 hodiny. Nebe už není modré, ale černé. Terén nemůže být horší. Rozbité skalní pilíře pocukrované sněhem, který nedrží. A rychlost? Hlemýždi a želvy jsou maratonci. Už ne pět, dokonce ani tři, ale dva kroky a těsně pod hřebínkem, ze kterého je to pod samý vršek pár metrů - už jenom jeden krok, nebo spíš něco, co se podobá plazení. Torzo korejské expedice (těm, co zbyl kyslik) a Kazaši zmizeli na hřebeni, jsem úplně sám. Nakonec je potkávám těsně pod vrcholem, jsou už na cestě dolu. Denis Orubko ukazuje na hodinky a starostlivě říká - spěchej! Přesto mi to nedá a dělám posledních 20 kroků po hřebeni mezi Sikkimem a Nepálem až tam, kam vidím vést stopy. Přemýšlím, kam až můžu.

Jsem v takovém ledovém bazénu, dva metry pod tyčkou, kterou sem asi zarazili Sherpové. To stačí, chci se vrátit živý a s čistým svědomím. Nedovoluji si ani ve snu porušit slovo, které Britové dali v r. 1955 - vrcholu se nikdo nedotkne. Jsem úplně sám, klečím, před sebou cepín, ke kterému přivazuju šálu návratu. Dělám několik fotografií, šálu potom odvazuju, vítr ji odnáší pryč. Všechno se to odehrává velmi rychle, slzy, mráz, vítr, mraky od západu. Není moc času, návrat dolu je ještě prede mnou.

Asi v půlce vrcholové stěny jsem přivázal batoh s termoskou, čelovkou a náhradníma rukavicema. Snažím se maximálně koncentrovat, někde v těchto místech 13. 5. 1992, tedy přesně 10 let přede mnou, beze stopy zmizela Wanda Rutkiewicz. Jde to hrozně pomalu, hrozně pomalu. Po fixních lanech jedu jenom tak, v rukavicích (vozejky jsem nahoru nebral) sestupuju zpátky do hlavního kuloáru mezi Kanci a Yalung Kang. Noc přichází nečekaně, žádný romantický západ slunka se nekoná. Tady už fixy nejsou, jenom spousty čerstvého sněhu. Přemýšlím o bivaku, protože to, co předvádím, to už není chůze. Dva kroky a pád do sněhu, i největší notorik by se mi musel smát. K tomu se přidává mikrospánek a seriozní halucinace (to mi došlo až dole). Vidím dvoje stopy, jedu po prdeli, ale natolik jsem ještě soudný, že vím, že musím slézt několik ledových prahů. Uprostřed noci vidím před sebou stany a přemýšlím, čípak to asi budou. Po mnoha nekonečných hodinách se přede mnou rozsvítí ve stanu čelovka, právě včas, protože stojím nad velkou trhlinou. Taky se mi rozsvěcuje, obcházím trhlinu a ve stanu poznávám Radka a Zdeňka. Není mi úplně jasné, co tady dělají, měli být přece dole.

Po tom, co se vrátili v noci zpátky kvůli omrzlinám, střihli si, kdo že to zůstane čekat na mě a kdo má nárok sestoupit. Čekali, že se vrátím v dosti špatném stavu. Radek vyhrál, tedy mohl sestoupit. Během dne si to rozmyslel a rozhodl se, že dá ještě jeden pokus následující noc. Zdeněk se rozhodl, že nahoru už nepůjde, ale počká na mě, protože pokud bych potřeboval pomoc při cestě dolu, Radek by v tom případě neměl už šanci na vrchol.

V době, kdy si expedice vzájemně „vyžírají“ tábory, kradou materiál, platí a nechají si platit za „ubytování“ ve stanech, se mi ani nechce věřit, že je to všechno pravda. Někdo na mě čeká, někdo, kdo musel strávit další noc v osmitisících bez spacáku v malém zamrzlém stanu. Bez toho, abych o to žádal!

Snažím se přesvědčit Zdeňka, aby to zkusil ještě jednou a šel spolu s Radkem, potom se rychle zvedám a pokračuju dolu. Jednak abych nezavazel a potom, abych byl níž a konečně ve spacáku. Anabáze trvá další hodinu, čelovka slábne, propadám se do několika trhlin, ale nakonec se mi daří najít stan a spacák. Okamžitě usínám a toto je první a jediná noc na kopci, kdy se mi opravdu daří usnout. Ráno mě budí Zdeněk, vaří mi pití, společně sestupujeme a uklízíme tábory. Krátce po poledni se dovídáme, že se Radkovi podařil výstup. K večeru docházíme do základního tábora, kde se za necelých 24 hodin setkáváme i s Radkem.

Jediné tři dny, které by se dali nazvat „vrcholové“, byli 13. 5., 14. 5. a 15. 5. Další den se zatáhlo a vrcholek jsme až do odchodu 18. 5. neviděli. O týden později jsme se dozvěděli, že 24. 5. vystoupil na vrchol Kanče Brit a Kanaďan, lezli ze severu. Kanaďan se při sestupu zřítil. My jsme měli štěstí.

Když jsem 18. 5. objal chorten nad morénou - tam, kde už začíná chodníček k lidem, řekl jsem si: Už nás nemá, mám ji a už se sem nikdy nemusím vrátit. Ve vzpomínkách se tam vracím pořád. Poděkování Zdeňkovi a Radkovi za to, že mi ukázali, že ještě pořád má smysl jezdit do hor s kamarádama a ne sám. Čau na přesrok pod K2!