deník z expedice Chile 2007 - Nevado Ojos del Salado 6.973 m
Dočkal jsem se! 14.2. 2007 jsem se po šestihodinovém výstupu krčil na
vrcholku druhé nejvyšší hory Jižní Ameriky, Nevado Ojos del Salado 6.973 m, na
hranici Chile a Argentiny. Teplota s větrem tak okolo mínus 35, viditelnost
nulová, nikdo nikde.
Když jsem naposledy sundával mačky pod ledopádem Khumbu, psalo se 11.5. 2006
Tehdy jsem netušil, co mě v dalších měsících čeká. Srovnat se se smrtí
spolulezce, téměř dva měsíce pobytu v nemocnici, celkem tři operace
omrzlých prstů na pravé noze. A další hromada sraček, které tak či onak s tím
předchozím souvisí.
Během jediného okamžiku, jsem to všechno odhodil.
Do Chile jsem se vypravil, abych ty opravené prstíky otestoval. O tréninku
nemohlo být ani řeči. Normální boty jsem obul začátkem listopadu a poslední
náplasti z nezahojených ran jsem sundal na letišti v Santiagu.
Jsme tři, Iveta a Jirka Havelkovi, chtějí si vyzkoušet, kam až se dostanou.
7.2. vyrážíme z výšky 2.000 m k jezeru Laguna Santa Rosa ve výšce 3.600 m,
další den aklimatizační výstup do 4.800 m, druhá noc ve 3.600 m v nádherné
krajině podobné Tibetu. V jezeře plameňáci, okolo stáda vikunas. Potom
přejezd k argentinské hranici k dalšímu slanému jezeru Laguna Verde, 4.300 m.
Dvouhodinový pobyt v místním termálu mi stačil k tomu, abych se kompletně
spálil. Neuvědomil jsem si, že slunko v této výšce bezpečně spaluje i pod
vodní hladinou. A na spálených zádech se batoh nosí velmi zle. Další den
odpočinek v horečkách ve stanu, kdy teplota přes den vystupuje do
neuvěřitelných 40oC, přes noc klesá na mínus 15.
Potom další aklimatizační výstup na kopec, který se jmenuje „Místo, kde
chcíply muly“. 1.600 m převýšení na asi 10 kilometrech zvládám za sedm hodin. Ve výšce
5.000 m zjišťuju, že mi to půjde, a že jsem doma. Pod vrškem 5.800 m vysoko
tancuju radostí.
Ráno nás rangeři vyvážejí do tábora Atacama, 5.200 m
vysoko. Iveta má druhý den lehkou výškovou nemoc, odjíždí zpátky do
termálních lázní, Jirka to točí trochu výš, taky mu není dobře. Poslední
noc trávím spolu se třemi lezci ze Španělska v malé boudě, bivaku Tejos
5.800 m. Učím se španělsky, už vím, co to znamená, když se řekne cono frío.
Ráno 14.2. vyrážíme společně, ale brzy se rozdělujeme. Španělé zůstávají
pozadu a nakonec to vzdávají. Asi je jim trochu zima. Kromě prstů testuju i
nové výškové boty, bez nich bych to otočil taky. Ono je skutečně cono frío,
prsty mi omrzají v péřových rukavicích, které normálně v Himaláji nasazuju
až při pokusu o vršek v těch nejvyšších patrech. Od firmy High Point mám
dvě péřovky. Jednu lehčí na malé osmitisícovky a jednu neprůstřelnou na ty
větší. Lituju, že jsem si nevzal tu druhou. Tak zima mi byla snad jenom na
K2. Samozřejmě je to tady níž, a terén jednoduchý, tak se dá postupovat
rychle. Ale zastavit se a vydýchat znamená zmrznout ve stoje. Místní těmto
podmínkám řikají bolivijská zima. Něco co přichází od severu, jak moc fouká
a jaká je tedy celková teplota si ani netroufám odhadnout. Jenom sleduju,
jestli mám cit v prstech na nohách, už nechci nikdy omrznout. V kráteru asi
100 metrů pod vrškem sundávám batoh a nalehko dolézám poslední úsek. Jedná se o
krásný hřebínek jako vyšitý z věží Patagonie, jinak celý výstup je v lehkém
terénu, takový místní Slavkovský Štít.
10:20 místního času, mám kopec! Za dvé hodiny jsem zpátky v bivaku a ještě
ten den odpoledne u jezera Laguna Verde. Poslední večer před návratem do
civilizace, dopíjíme zásoby červeného vína.
Tkáň z břicha, kterou mi
kouzelník ze Šumperka, primář plastické chirurgie Mudr. Bohumil Zálešák v
olomoucké nemocnici přilepil na omrzlé prsty, vydržela. Nejvyšší čas,
himálajská sezóna je za rohem. Díky Bobe!
| Martin Minařík |
(nahoru)
(fotky)
všechny expedice »
|
|
